Zlá krev

Ako poloamatér natočil pekný, nádejný debut plný nápadov a jeho ego sa obludne nafúklo. Tak mi to pripadá. ___ Podobne ako vo svojom prvom filme nadväzuje Carax na celé prúdy tradícií vo francúzskej kinematografií, tentokrát dokonca žánrovej - Lenže na ten žáner, aj to, čo by ho malo tvoriť, sa hneď zvysoka vyserie... - Presvedčený o tom, že všetci budú bez seba nadšením nad tou „umeleckou“ dekonštrukciou a kvíliaci vzrušením nad jeho opájaním sa vyprázdnenou, posadnutou romantikou. Lebo vášeň, ktorej dal nejaký chorý vizuál, vážení! Romantické veci sú tu podané nekonečne nudne, „žánrové“ prvky okolo "príbehu" otrasne, všetky tie odkazy na film minulosti sú nasilu a len tak, halabala. Keby som nebol na smrť otrávený, bolo by to iba trápne. A nevidieť jeho debut, už by som si brúsil jazyk na tirádu o tom, ako je vidno, že autor nikdy film neštudoval a sebastredne si myslí, aký je geniálny, keď robí všetko inak... ___ Jediné jeho šťastie je Denis Lavant, ktorý tým niekoľkým krásnym a úplne náhodným nápadom dodal auru nezabudnuteľnej momentky. Vo vizuálne-pohybových jednotlivostiach je fascinujúci, ale keď začne rozprávať tie nekonečné Caraxove monológy imitujúce hĺbku, je to neznesiteľné. To sú také žvásty, čo môžu naozaj zaujímať len dvoch milencov v intimite alebo do času vysekaných momentov uhranutia kúzlom iného človeka… Nie že by som to osobne nepoznal a nemiloval, ale pozerať sa na to u druhých je utrpenie. Stred filmu tvoriaci nekonečné dávanie si dobrej noci som takmer neprežil, dalo to dobrú noc aj mne a pokračovať som dokázal až ďalší deň... a ani som nemusel. (29.05.2024)

Ono je celkom zrejmé, že chce  Carax odkazovať na raného Godarda, predovšetkým na U konce s dechem, Made in USA a Partu pro sebe. Darí sa mu to viacmenej úspešne (Godard nikdy nebol nenapodobniteľný, ani najlepší, bol iba prvý). Ten film dokáže byť neskutočne cool v jednotlivostiach, a rovnako ako Godard sa podráža vlastnou neochotou byť vážny. Za pekné ženy a kultové scény dávam 4*, rovnako ako u Godarda, a rovnako som sa nudil. A rovnako mi tie  zostanú v pamäti. (14.09.2021)

Fascinující snímek pohybující se na pomezí romantické komedie a kriminálního thrilleru, formálbě si pak beroucí inspiraci snad úplně ve všem, surrealismem a německým expresionismem počínaje (Alexovo vykouknutí zpoda schodů), přes čistotu plakátu z Ikey až po videoklipovou poetiku (Lavant zde navíc silně připomíná Nicka Cavea) a obrazy samostatně fungující jako umělecká díla. Mimoto zaujme mimořádně vytříbeným filmovým jazykem a překrásnou kamerou, sladkými herečkami, živelným Lavantem.. A v neposlední řadě také mimořádně působivým, komplikovaným a přitom přehledným příběhem. Výsledek? Jeden z nejopojnějších, nejčistších a nejkrásnějších zážitků, které mi doposud světová kinematografie nabídla... (18.03.2010)

Tak na francouzský film zas chvíli nebudu mít náladu. Prvních 45 minut bylo jako věčnost! A to fakt nejsem z těch lidí, kteří neustále potřebují nějakou akci. Ale tohle bylo moc. Pokus o umění (asi?), ale přitom čirá demence. Týpek nesympatickej, chová se jak magor, ale oni vůbec všichni se tam chovají jako chovanci ústavu pro duševně chorý. Nezachránila to ani Modern love od Bowieho (to jsem uvažovala o jedné hvězdičce, protože ta scéna má k umění asi nejblíž). Jedna hodina padesát dva minut, za kterou jsem si asi pětatřicetkrát řekla "bože, to je ale ptákovina". (28.03.2018)

Jeden z nejlepších filmů, co jsem kdy viděl. Zvířecí rysy Alexovy tváře perfektně ladily s jeho žlutou koženou bundou (takovou chci taky!), upnutým bílým či černým trikem a rozčepýřenými vlasy. Jeho divoký vzhled byl naopak v kontrastu s jeho zálibou v knihách, poetickou duší a zejména se dvěma svého času nejhezčími francouzskými herečkami – Binoche a Delpy. Juliette Binoche se vyznačovala jemnou, tajemnou krásou, oděna v ostře červenou či modrou barvu půlku filmu záhadně vyhlížela nekonečno a přitom vedla s Alexem řeči, které sice nebyly plytké, ale prokazovaly její nedospělost a velkou závislost na Piccolim. No a Delpy coby Lise, tu si nechávám nakonec. Ona je nádherná, ty smutné, trochu ospalé nepřítomné oči, ty plné smyslné pootevřené rty (kam se na ni hrabe Jolie s tou svojí nechutnou pneumatikou), husté dlouhé vlasy, zkrátka takový andílek, je to můj platonický idol… Platonický, protože ona bohužel nechce. Na druhou stranu jsem na tom líp než ti, kdo mají za idol někoho jiného, protože já aspoň viděl, jak se ten můj tváří při navlékání kondomu a to není málo. Alexovi se divím, já bych jí rozhodně dal přednost, i když uznávám, že její závislost na něm byla poněkud protivná. Nejlepšími scénami jsou jízda Alexe a Lise na motocyklu, šílený Alexův útěk před písní Modern life kombinovaný s tanečky okolo ohrady, kde se v pruzích střídaly pouze dvě barvy – šedivá a červená a pak samozřejmě úplný závěr. Je to hloupé přiznat, ale pár slziček jsem uronil. (05.09.2012)