Nymfomanka, část I.

S překvapením musím říct, že Trier natočil docela inteligentní a chytrý film, který nemusí nutně vypovídat o nitru ženy ani sloužit jako definice nymfomanie a přesto má hodně, co říct. V centru sice je žena-nymfomanka, jejíž nitro je detailně analyzováno, ale nemyslím si, že by se film na základě jejího charakteru snažil generalizovat. Joe je nešťastné individuum, není vyloženě živočišná, ani impulzivní, umí se nad věcmi zamyslet a sebereflexe jí také není cizí. Klíčem k rozluštění jejího subjektivního prožívání i z objektivního hlediska, "oč vlastně kráčí" je samozřejmě dialog mezi ní a Seligmanem. Ona jako sklíčená hříšnice, srozuměná a smířená se svým hříchem, on jako neposkvrněný analytik, morálně hodnotící samotnou morálku a paradoxně očišťující její svědomí... Matematická a další přirovnání symbolizují podrobení zdánlivě nerozluštitelnných věcí jako jsou pudy, city a chtíč vědecké analýze. Seligman ukazuje, že i ve zdánlivě iracionálních věcech mohou být vzorce, pravidla a je možné v nich nalézt opodstatnění a snad i ospravedlnění, aneb proč nelétat, když nám bůh nadělil křídla? Nebo, že by ne? Pro boha zde přeci není místo, Seligman iracionalitu vyhlazuje, jeví se mu zajímavý akorát její "koncept", a nejen proto je tak nějak zajímavý i celý tento film. II. část. (28.05.2014)

Prozatím spíše rozpaky z nového Larsova "kontroverzního" žertíku. Jednotlivé stylově odlišné kapitoly jsou funkční, od depresivního Deliria až po takřka groteskní (a nejzábavnější) Paní H. s Umou Thurman. Co mi ale dost lezlo na nervy, to je ten rámující rozhovor mezi Gainsbourgovou a Skarsgårdem, který se celý nese v duchu "já o koze, ty o voze". Topí se v jalových alegoriích a metaforách, které Trier navíc ubíjejícím způsobem doslovně zobrazuje. Ty alegorie jsou občas tak pitomé, že mi nezbývá nic jiného, než je považovat za Trierův uvědomělý výsměch filosofům a uměnovědcům, kteří se s oblibou snaží propojovat nepropojitelné, hledat smysluplný systém tam, kde žádný není, a nacházet hluboké pravdy v připodobňování sexuálního výletu vlakem k rybaření. Tady nic hledat nemusí, protože Trier to našel za ně. A všecko to explicitně ukázal, od náčrtku výskytu ryb v řece po grafické znázornění zlatého řezu. Věřím, že se teďka směje a prozpěvuje si do toho něco v tomto stylu. Pokud ne, tak zblbnul. Uvidíme, co přinese Volume 2. (27.12.2013)

Vyjdu-li z axiómu, že podpětihvězdičkový Trierův film je nerealizovatelný, je Nymfomanička vol. I, přestože mi dává slabší divácký zážitek než všech pět dosud viděných, epochálním dílem: Už od první minuty (pravda, i vlivem nezrušitelné před-pojatosti) se mi zdá, že zde Lars Veliký dává zcela otevřeně najevo to, co třeba v Melancholii bylo ještě možno nevidět, popřít nebo aspoň odsunout do pozadí, čemu tady však nelze uniknout, a co se dá shrnout úsměškem „diváku, koukej, jak s tebou vyjebávám – a jak s tebou vždycky vyjebu“. Trier chce, abych se jakýmkoli pochopením, přijetím či nepřijetím jeho filmu blamoval. Ukazuje, že není možnost rozhodnout, zda sleduji umělecky rafinované dílo nebo kýčovitý slepenec, zda jeho účelem je výpověď nebo výdělek (přičemž není žádná korelace mezi první a třetí, resp. druhou a čtvrtou variantou), zda mám právo prostě přijímat to hezké a primárně prodivácké (ať už erotickou nebo komickou složku, vztah s otcem, komunikaci Joe se Seligmanem nebo třeba hned úvodní úchvatný labyrint zdí, myšlenky jako "revolta proti lásce" aj.), nebo mám v tom všem odkrývat kontroverzní parodičnost, nebo onu parodičnost odhalovat jako účelovou plytkost, nebo… Mimořádně kvalitní film nebo kýčovitá sračka? „Hádej“, směje se Trier. Klopotná snaha zakrýt letitou tvůrčí krizi, jak tady někdfo píše? I kdyby, tohle vám k vypořádání se s Trierovou Nymfomaničkou prostě nepomůže. To ale není všechno, on ten účelový reklamní humbuk totiž není jen širší součásti díla (spolu s dílotvorným záměrem dostat do kina co nejvíc platících diváků) – i samotné tělo filmu s tímto humbukem očividně pracuje. I to úvodní nasrávací sdělení o cenzurované verzi se jeví jako součást hry – a opět si můžete vybrat, zda jde o hru tvůrčí nebo výdělečnou – já myslím, že obojí, koneckonců i ta manipulace za účelem vytřískat z toho co nejvíc, je součástí uměleckého záměru. Stručně k tématu: Tvrzení, že má jít o film o ženské sexualitě, je ještě větší marketingově tvůrčí fligna než vše ostatní (snad jen "cantus firmus" lze považovat za povrchní, ale pěkný příspěvek k tomuto tématu) a dokonce ani sexualita samotné Joe zde není něčím, co by se dalo konzistentně uchopit. Nymfomaniac Joe zde nefunguje jako sexuální subjekt, nýbrž jako aktivní sexuální objekt - a o kom se vypovídá, jsou muži, s nimiž se setkává. Joe jako subjek, jako osobnost, nese témata jiná: osamocenost, problematiku libovolného jedince jakožto latentně „asociálního“, problém viny a kulturu "viny". Všechno to ovšem Trier opracovává a kloubí způsobem hodným obdivu, byť způsobem lehkým, jakoby rozvíjením volných variací na titulní zadání. Samotný závěr „Nic necítím“ – tma, s ramsteinským nášupem a upoutávkami na vol. II, je ve všech ohledech tohoto komentáře naprosto epesní tečkou (vlastně pomlčkou). (23.01.2014)

(spoilery) Snad apatická k citům druhých, snad opravdu jako lev v kleci. Možná v sebe zahleděná a tak trochu omezená jája v prokletí vlastního klína nebo stínů v mysli. A nebo úplně naopak: emancipovaná, svou sexualitu naplno přijímající a oproštěná od současných a přirozenost škrtících mantinelů absurdní morálky. Vyberte si. ___ Kdy se při svém vzpomínání ztrácí ve vlastních bajkách? A kdy s námi jen Trier hraje ironické hry? Tam kde se divák zasměje on hbitě hlavní hrdince poručí, ať se táže: "Čemu se smějete? Vždyť na tom nic směšného není." Jeho hra začala už trailery plnými sexu a chtíče. Film je jejich vyznění velice vzdálený. Dalo se to očekávat, jenže hra pokračuje dál. Zážitek končí uprostřed ničeho. Dvě hodiny plyne apatická zpověď té, která se nazývá nymfomankou. Vypije se hodně čaje a posluchačem je elitář. Potrpí si na vlastní otevřenosti. Snadno se zaposlouchá sám do sebe, do exhibice svých znalostí. Elitář a nymfomanka v pokoji, který svou podstatou spoluurčuje, kam se děj s ním původně nesouvisející bude ubírat. V pokoji se zašlými stěnami, které pokrývají mapy vlhkých skvrn. V pokoji, kde rybářská muška má své čestné místo na zdi, zatímco obraz se opírá o zeď zpola skryt za krabicí. Posluchač (nebo snad divák?) natolik miluje Bacha, až ani nahrávku své milované skladby nemá celou a utopen ve svých znalostech žvatlá nesmysly o tom, že polyfonie je unikátní pro evropský kulturní okruh. První díl jsou nezodpovězené otázky v krajině lží a nástrah na diváka. Otázky kladené pečlivě, v atmosféře nepatřičně ospalé k tématu. Příběh chytá kontury pohádky komentované empirií posedlým pseudoakademikem a otázkou je i to, do jaké míry ho (příběh) Trier v druhém díle pokazí, znesvětí a ohne. Samotné rozdělení na dva díly mám nutkání vnímat jako zlomyslnost, ale nejen toto působí, jak trefně poznamenal Marigold, jako přerušená onanie. Každý jednotlivý obraz je tímto motivem protkaný. Vše vyznívá zoufale do prázdna, odtažitě. Buďto směšně analyticky nebo příliš (až na kýčovitě intenzivní vztah s tátou) emocí prosté. Ale i to hraje svou roli. Nebo snad ne? Kam uteče můj dojem? Hromosvod chytil blesk, ten se ale nemá kam vybít. Vše se může pokazit stejně dobře, jako se vše může stát dokonalým. Celé vyprávění je absurdním včetně situace, ve které se nachází vypravěčka s posluchačem. Fibonacciho posloupnost, bože můj... Všechny dveře jsou otevřené a stát se může cokoliv. Nemá cenu hodnotit s konečnou platností. Prozatím za 4*. (29.12.2013)

Musím se přiznat, že když se na začátku filmu objevil titulek, sledujete zkrácenou cenzurovanou verzi, měl jsem sto chutí se zvednout odejít. Obecně nemám rád, když mimo režiséra (kterej dle titulku dal k cenzuře souhlas, ale nespolupracoval na ni) někdo rozhoduje o tom co pro mě je vhodný a co ne. Bohužel ceny lístků jsou tak vysoké, že jsem si gesto z odchodem ze sálu rozmyslel. Od začátku mě bylo jasné že haló, který kolem filmu bylo, je přehnané, někdy to vypadalo spíš na placené PR, aby do kina natáhli i posledního nadržence, a abych řekl pravdu, po titulku "sledujete cenzruovanou verzi" jsem si myslel, že neuvidím ve finále ani jednu kozu. Z tohoto pohledu jsem byl nakonec mile překvapen, protože to málo sexuálních scén co ve filmu bylo, bylo velmi kvalitních, syrových a realistických. Film je zde prezentován, jako otevřená studie ženské sexuality, tak to je trošku usměvné, protože "mám ráda sex tak na 10h mám pana H, na 11h mám pana K a na 13h pana B" na tom fakt není co studovat, zatím bez znalosti druhého dílu mě to přišlo spíše jako životopisně vyprávěný film o ženský co má ráda sex, brala si co potřebovala a srala na následky svoje i těch druhých. Nic skandálního, nic studijního a ani nic světoborného se nekoná. Vyjma kvalitní filmařiny, (byť několika minutový záběr na zeď mě zase až tak nebere ) a výborných hereckých výkonů tady fakt musím pochválit Stacy Martin, tu holku jsem absolutně neznal, ale už teď se budu těšit na její další filmy. Své hodnocení můžu po skouknutí druhýho dílu ještě změnit ! (03.01.2014)