Dvojník

Richard Ayoade natočil velice zvláštní adaptaci na Dvojníka od Dostojevskeho. Uvedl ji totiž do velice zvláštního pseudo světa, kde jediné, co je opravdu zajímavé, je práce (a nebo pití). Jesse tady hraje vyslovenýho chudáka, který není schopný ničeho. Jakmile se ale objeví jeho dvojník, začíná se vše pomalu měnit a vyjasňovat. Jesse mimochodem v tuhle chvíli perfektně představuje svůj herecký um, kdy hraje dvě naprosto rozdílné postavy. Škoda jen, že ta linka s jinak skvělou Miou Wasikowsky nebyla víc ukecaná. Mia tady totiž hraje takovou cudnou holčinu, která zničehonic překvapí, ale ve výsledku mi nic zásadního neřekne. V druhé půlce filmu mě její jednání dokonce i rozčilovalo. A ještě víc mě rozčiloval Jesse, který stále nebyl schopný žádného zásadnějšího momentu. Tedy až do konce, který pojal úplně jinak, než by tak nějak člověk chtěl vidět. Ale tak co, konec jako konec. Jen právě proto nejsem schopnej dát větší hodnocení, než tři hvězdy. Nicméně kvůli hercům a zvláštnímu prostředí tenhle film stojí vidět. S komedií ale tady rozhodně nepočítejte. (01.03.2015)

Zajímavá atmosféra, poněkud surrealistická vize jakési blízké budoucnosti nebo podivné současné alternativy, mírně přehnané, ale přece jen ten příběh je pojat poněkud nešťastně, divně, a navíc člověk po pár minutách nikoliv tuší, ale ví, kam směřuje. To mne u filmů vždy moc mrzí, když chybí něco překvapivého, něco, s čím divák nepočítá. Zde se dá počítat se vším, co vás napadne zhruba po osmi minutách filmu, a to se i stane. Jde to vlastně odnikud nikam a nic to nepřináší. Připomíná mi to české romány, co dostávají Magnesii Literu - zhouba, zmar, deprese. (31.07.2014)

Tiesnivá japonská tieňohra syntetického filmového výrazu v kulisách komunistickej dystopie podivného bezčasia, kde hrá klubový jazz, Kafka rozprestiera havranie krídla a pojedá malých červíkov v ľudských hlavách. Som, bol som, budem? Tí múdrejší ohýbanie filmového času a priestoru rýchlo prekuknú a pristúpia na pravidlá hry, ktorá, impozantne umocnená atypickým užívaním tradičných filmových technológií (spomeňme čokoľvek - kamera, strihová skladba, hudba a zvukové efekty, nasvietenie, pozadie, triky), triumfálne predstavuje osobitú kategóriu zábavy. Štýlové divadlo života v chladných priestoroch nekonečných radov kancelárií, bufetov a panelákov, kde sa empatia zhlukuje v detailoch tvárí vystupujúcich zo šerosvitu. Tu niekto obedoval Lyncha, ale udržal sa na vlastnej koľaji._____Ostatne, film sa začína záberom z vlaku, ktorý ho vopred definuje - na Simona, ktorého vidíme sedieť na sedadle skrz priesvitné sklo, dopadajú cez okienko lúče svetla, v ktorých akoby sa takmer strácal, keď pred ním zastane postava. A neskôr Simon hovorí: „Lebo ja viem, aké to je cítiť sa stratený, osamelý a neviditeľný.“. A my i bez toho, aby sme videli jej tvár, tušíme, kto bola postava, ktorá zastala vo vlaku pred Simonom a povedala: „Sedíte na mojom mieste.“_____Hypnos a Morfeus, bohovia sveta, ktorý nebol. 85% (04.03.2015)

Schizofrenická vývrtka, ktorá je síce zrozumiteľná, ale vďaka preštylizovanému surealizmu odmeraná, nejde sa na ňu napojiť a užiť si ju. Zaujímavá forma s pochmúrnym noirovským prostredím, kvalitní herci, ale nulový obsah. Dajte prednosť Lost Highway, ktorý je menej zrozumiteľný, ale pohltí vás a nepustí. (11.04.2014)

Po všech těch velmi vydařených videoklipech a poměrně povedném Submarine se Moss režisérsky vrátil, a stojí to za to. Vizuálně to připomíná klipy pro Arctic Monkeys, Ayoade si skvěle hraje se světlem, stíny a kouřem, většina záběrů je esteticky vycentralizovaná, mizanscéna velmi strohá, takže skvěle koresponduje s celkovým Simonovým odcizením a samotou. Jesse Eisenberg opět hraje zuckerbergoidní postavu pohybujícím se na autistickém spektru, ale s objevením jeho "doppelgängera" se rozehraje, a schizofrenika balancujícího na pokraji nervového zhroucení mu uvěří snad každý. A IT Crowdovské camea rozhodně potěší! A mimochodem, produkoval to Harmony Korine! (08.04.2014)