Hedwig a Angry Inch

Nespadám sice do soudobé módní vlny „narativních hédoniků“ libujících si ve složitě odvyprávěných příbězích, přesto chci právě v této věci promluvit. Hedwig and the Angry Inch si o to vyloženě říká. ____ (i) První dilema se skrývá za tím, zda používá film vševědoucí naraci, kdy není divákům zatajena žádná informace, nebo naopak omezenou naraci, kde jsou informace divákům zatajovány, respektive jsou omezeny na nějakou konkrétní postavu – divák ví zhruba stejně co ona. Tady jsme zjevně omezeni na hlavní postavu Hedwigy, ovšem trochu kuriózně nám informace zatajuje a posléze dávkuje samotná tato postava, která je zároveň vypravěčem provádějícím nás svým životem (že se ho sama účastní v hlavní roli, na tom nic nemění). Nikdo nad Hedwikou už neční, to ona je strůjcem příběhu a po celou dobu mluví k nám, k divákům, nikoliv k postavám filmu. (ii) Druhé dilema, s prvním úzce související, se ptá po tom, jaký je vztah příběhu a diváka (první dilema zkoumalo vztah postav a diváka) – zda je nám odhalováno vše, co je k dispozici, nebo ne. Vše nám odhalováno sice je, ovšem komplikovaným způsobem zpětné rekonstrukce života Hedwigy za použití hudebních čísel, které představují komentář k předešlému flashbacku. Což, dlužno přiznat, je velice inovativní. Druhá nesmírně inovativní skutečnost souvisí s tím, kterak dominuje část života Hedwigy daná od jejího narození po současnost (současností se míní začátek filmu) nad její budoucností, o niž film naopak nejeví zájem. Vycházíme-li ze soukolí dramatického paradigmatu – příběh jsou postavy, postavy jsou konflikt a konflikt je hnací síla příběhu –, dostáváme se do úzkých, protože překážky staví film před Hedwigu pouze ve flashbacích, kupř. sexuální metamorfóza, zatímco v současnosti pro ni žádný konflikt přichystaný nemá. Dává to nakonec logiku, protože Hedwiga není postava, spíše samotný vypravěč, vyprávějící svůj osud po současnost – od této chvíle by se musel úohu vypravěče převzít někdo jiný, což zjevně není možné. Konflikt tak vychází především z faktu, že hlavní hrdinku dostatečně neznáme, třebaže s ní trávíme celý čas filmu. Abych to shrnul, tak podobně jako v Okně do dvora jsme sice omezeni na postavu Hedwigy (u Hitche to byl Jeff), nejsou nám ovšem zatajovány žádné informace o jejím jednání a příběhu jako takovém. A opět to dává logiku, jelikož postavy jsou součástí příběhu a nelze jim říkat více než divákovi (mohou pouze více vědět, jako třeba detektivové), vždy to jde maximálně obráceně, že se divákovi sděluje více než postavám. (iii) Třetí dilema odpovídá tomu, zda film odhaluje předávání informací divákovi, zda nějak zdůrazňuje proces vyprávění. Svým způsobem ano, neboť porušuje základní tabu a nechává promlouvat Hedwigu přímo do kamery, do toho častý voiceover nebo flashbacky (obé patří mezi vypravěčské techniky a obé tedy procesy vyprávění zákonitě odhaluje), nebo přítomnost hudebních čísel, kde sice dominuje atrakce nad narací, kde se zkrátka příběh na chvíli přeruší, ovšem neustále sledujeme Hedwigu-vypravěče, nedosti na tom texty písní skýtají, jak řečeno v bodě dva, klíč ke složení Hedwičina osudu. A i kdybychom chtěli stůj co stůj redukovat hudební intermezza na pauzy přerušující příběh, není právě nepřítomnost něčeho důkazem přítomnosti toho samého - tak jako vnímáme zemřelého silněji, než když byl živ. (03.03.2009) (méně) (více)