Prohnilí

Na CSFD jsem registrovaný víc jak 5 let. Za tu dobu jsem profil filmu Prohnilí navštívil snad stokrát a pokaždý jsem hrozně moc chtěl napsat, jak moc tenhle film miluju, ale vždy to dopadlo stejně. Ubíhala minuta po minutě a já ze sebe nedostal ani slovo přitom mám v hlavě snad každou scénu, každej dialog i každý gesto, ale copak sem můžu dát jako komentář fotku svý krásný a chytrý hlavy ? No a postupně jsem vždy začal přemýšlet co sem vlastně napíšu a jak to sem vlastně napíšu a pak jsem se vždycky zarazil a říkal si, tohle je upřimnost ? Takhle se píše od srdce ? "Ne, to radši nepiš nic." odpověděl hlavě můj pocit a já to zase zabalil. Až teď, po včerejšku mě došlo jak je to snadné. Vlastně se stačí jen podělit o pocity, které zažívám už od roku 1984. Ty pocity jsou už 25 let pokaždé stejné. Je to jako, když se konečně dočkám polibku od holky, po který toužím už delší dobu. Na ten pocit nikdy žádnej kluk přece nemůže zapomenout a stejně tak nikdy nezapomenu na dva okouzlující sympťáky s policejní plackou a rošťáckým výrazem ve tváři, na oprýskaný baráky pařížského Montmartru a jeho svérazné obyvatele, na vlak který přiváží na pařížské nádraží nadšeného zajíce Thierry Lhermitteho, jako nového kolegu starého protřelého mazáka Philippa Noireta, na jejich první setkání, na všechny ty finty, fórky, sázky na koně, večeře v ruské restauraci, vtipné dialogy, romantické chvilky, na vznikající přátelství dvou skutečných chlapů. A na ten překrásný konec? Tak na něj budu vzpomínat snad i v hrobě. A po tomhle všem najednou začne hrát geniální hudba Francise Laie, vynoří se závěrečné titulky a já mám strašnou chuť žít - tomu se říká pocit absolutního štěstí. (31.08.2009)

Skutečně velmi kvalitní a svěží dílko. Byl jsem značně potěšen a celou dobu jsem se dobře bavil. Vše je podáno v naprosto vkusné a vhodné míře. Klasika, která mě dlouho míjela, ale nakonec si ke mě cestu našla a jsem za to rád. Noiret vypadá chvílemi tak mile ňoumovsky, že by mu každý korunu dal. No a ten ten konec, to je dojetí s laškovným úsměvem na tváři. (28.01.2010)

Králem francouzské komedie pro mě není nikdo jiný než Claude Zidi, režisér, který dokázal dokonce i z Pierra Richarda vykouzlit něco více než jen totální nemehlo. Claude Zidi nám tentokráte servíruje příjemnou komedii o dvojici notně zkorumpovaných policistů, kteří se prostě umí ve svém oboru otáčet. Především poklidné a nenucené herectví Philippeho Noireta je jako balzám na duši. (21.12.2009)

Teprve až tady z popisu zjišťuji, že jde o komedii, no ty voe. Zkorumpovanej policajt s ex-děvkou za zadkem zkorumpuje dalšího cajta a nabrkne mu další děvku. celou dobu se neřeší nic jinýho, než že malý ryby nechávej bejt a žijou z nich. Pak jde jeden do chládku, kde si nemá na co stěžovat, zjevně, po dvou letech vyleze a vyvzedne ho jeho zkorumpovanej zajištěnej kámoš. Šťastnej konec. Cože? Asi jsem něco nepochytil, krom tý nudy tedy, který bylo na 100 minut vrchovatě. (05.09.2014)

Během promítání jsem cítila skutečně přenádhernou radost tam uvnitř, u srdce. Právě jsem se vrátila z romantického dostaveníčka s Filipem zpátky do reality. Jeho šarm, harmonika, francouzské uličky, lidé venku, v obchůdcích a hlavně komediální nádech celého příběhu mě skutečně zahřály. (přesto přiložím polínko do krbu čistě jen pro udržení dojmu.) Líbil se mi jeho, léty vychytaný, styl policejní práce, dostat se postupně přes malé rybky k těm velkým parybám. Rozesmíval mě jeho zpočátku marný boj naučit Mirka Dušína, jak se dostat k informacím. Sem tam přivřít očko, sem tam se nedívat vůbec, ale hlavně! ty jeho geniální nápady jak ze všeho vyváznout se zdravou kůží. Skoro. Ale ten konec! ... no, i slza se drala ven, přátelé. (01.04.2015)