Donšajni

Pripomenutím pamiatky Jiřího Menzla pozretím posledného ním režírovaného filmu, som si nevdojak pripomenul skôr filmy Tinta Brassa z 80 rokov 20. storočia. Veď posúďte sami: absencia zmysluplného deja a súčasná snaha nejako si zafilozofovať (dosť často od veci), kopec odhalených ženských poprsí a súčasná absencia erotiky, opakované zábery na ikonické miesta filmu (tu balkón operného režiséra ako hniezda neresti), kopec kostýmov často v absurdných súvislostiach (cikajúcci Don Giovanni na záchodovej mise), zmiešavanie vážnych, groteskných, tragických, komických a trápnych scén do jedného guláša. Nemožno tomu uprieť istú zaujímavosť (obdobne ako u Brassa by som to rovno do odpadu rozhodne nehádzal!), pár trefných postrehov a vyšinutú, zvláštne dekadentnú atmosféru doby, kedy sa nikomu nič poriadne robiť nechce. (09.09.2020)

Reziser Jiri Menzel /Ostre Sledovane Vlaky, Slavnosti Snezenek) natocil najhorsi film svojej kariery. Ono uz ani samotne Menzelove scenare nikdy za vela nestali, jeho rezisersku karieru zachranovali skor Hrabalove diela nez originalita Menzelovych scenarov. To sa neda povedat o takom Otakarovi Vavrovi /Menzel u Vavru studoval filmarcinu, koncil tusim roku 1962/, ktoreho scenare ma stale oslovuju, a pekne dlho este budu oslovovat. Spat ale k Donsajnom. Zakladnou myslienkou filmu je inscenovat Giovanniho operu s lokalnym hereckym osadenstvom. Scenar je bez chuti, chyba ustredna dejova linia, Menzel chce divakovi predstavit operu so vsetkymi zakulisnymi tahmi, ale z Donsajnov je na hony vidno, ze operu sam nema rad, a ze cosi sa toci len nasilu a nasilu sa to chce vnutit divakovi. Rozputany sled udalosti - prichadza spevak z USA a reziser, postupne sa zapletu so zenami -- nema stavu, dotycne zeny uz maju zabehany svoj rytmus, a nahla zmena s prichodom 2. suknickarov posobi umelo a rusivo nielen na samotne zeny, ale co je ovela horsie, aj na divakov. Dalej. Sceny vo filme /ukradnute auto atd atd/ su vlozene nasilu a len nato, aby zaplnili prazdne miesto a natiahli dlzku na neznesitelnych 100 minut. Ano, Menzel sice vie rezirovat, ale dej, zapletka, dialogy a sled udalosti maju ovela blizsie podla mna k Troskovym trilogiam Slunce, seno a Kamenaky, nez k predchadzajucej Menzelovej tvorbe. K samotnej opere tiez par slov. Sceny z opery su dlhe, nudne a posobia rusivo. Hartl je nesympaticky, do role sa absolutne nehodi. Ostatni herci /Goldflam, Chylkova, Jiraskova/ predviedli jedno velke nic. Skoda, ze Menzel takto konci. Zaroven nech Donsajni sluzia ako krasny priklad toho, ze ceske filmy idu kvalitou coraz viac dole z kopca, a skor sa oplati sledovat kvalitu prichadzajucu z EU ako polizzioteschi a reziserov typu Balaguero, Dennis Gansel, Til Schweiger, Aki Kaurismaki, Aku Louhimies. 0 % (04.02.2014)

Nehledě vůbec na to, že je to operní film, je to taky docela nuda. Milovník opery si nejspíš přijde na svý, milovník českýho filmu a obecně filmu zapláče. Byl problém to vůbec dokoukat po dlouhý době. Na plakátu Eva Josefíková, ale tam dostala sotva půl minutovou roli. Tohle je i na Trošku extrém. Vyhnout se obloukem, pokud zrovna nemáte 102 minut přebytečnýho času. (24.02.2020)

Pár vtipných momentů, jinak nuda k uzoufání. Trošku jsem si zazívala, prohlédla si ostatní diváky v kině. S některými se i podívala z očí do očí - asi jsme měli stejný názor. První pohled na hodinky. Druhý pohled na hodinky. Třetí, čtvrtý.... a konečně konec. Jedna hvězda z úcty...., k čemu vlastně, pane Menzele? (23.02.2014)

Proč mám pocit, že jediným důvodem pro vznik filmu byla režisérova touha vidět na place spoustu krásných mladých živých nahých holek..? Proč mám pocit, že Donšajni mají být režisérovou masturbační inspirací, podobnou té "Rusalkové" Menzelova filmového alter ega v podání Jana Hartla..? Jiný smysl ne a ne nalézti. Celý námět na mě působí jen jako vata, která má ospravedlnit právě tu samoúčelnou nahotu pro režisérovo potěšení. Je to žánrově roztříštěná směsice frašky, 15 let opožděné morality (kritizující dravý kapitalismus a neschopnost úřadů), operní variace na Americkou noc a sentimentální tragikomedie s vyloženě trapnými prvky a průhlednými pointami. Když začne být film v nějakém okamžiku zajímavý (z 99% zásluhou geniální hudby), Menzel to okamžitě srazí nějakou "humornou" vsuvkou na úrovni... ano, na úrovni "lidového" Trošky (přirovnání k Mistru T. jsem zaznamenal několikrát už před zhlédnutím filmu a musím ho s hlubokým politováním potvrdit). V pasážích, které mají mít nějaký praktický charakter (např. jednání s policií), se film vzdaluje realitě světelnými roky a ve výsledku ta odtrženost není už ani směšná, je spíše politováníhodná. Některé herecké výkony (zejména představitelů policajtů) jsou vyloženě špatné a film je koukatelný opravdu jen díky Šofrově kameře a nádherné hudbě. Donšajni nejsou omyl, to je umělecké harakiri. (30.09.2013)