Nepřítel

Je to dosť dobrý umelecky ladený mysteriózny psychologický thriller. Má celkom dobrý príbeh o univerzitnom profesorovi, ktorý žije úplne stereotypným životom, ale všetko sa zmení, keď si v jednom filme všimne komparzistu, ktorý vyzerá presne ako on. Preto sa ho rozhodne vyhľadať a čoskoro si uvedomuje, že nemajú spoločný len vzhľad, ale sú takmer úplne totožní a to jeho život začne radikálne ovplyvňovať. Spracovanie sa mi páči, síce som vzhľadom na pomerne obyčajne znejúcu zápletku pôvodne očakával skôr štandardnejšie prevedenie, o čom ma presvedčila aj pomerne obyčajná úvodná tretina, no následne je už jasné, že tvorcovia to predsa len pojali výrazne inak, čo ale rozhodne nie je problém, práve naopak, tieto netradičné filmy, v ktorých nie je všetko tak, ako vyzerá mám rád. Síce to na prvý pohľad dejovo pôsobí trochu chudobnejšie, keďže tých hlavných motívov je tu vlastne len pár, ale napriek tomu je to až prekvapivo zaujímavo spracované, hlavne ten samotný vzťah dvoch takmer rovnakých mužov, rozhodne aj dosť inteligentné, pričom sa musím priznať, že si nie som istý, či som všetko správne pochopil, hlavne ten symbol pavúka, ktorý sa tu opakuje v rôznych verziách a navyše to má aj výbornú atmosféru, aj v zdanlivo úplne obyčajných sekvenciách z toho cítiť taký pocit úzkosti. A pochváliť musím aj úplný záver, to ma prekvapilo. S hereckým obsadením som nadmieru spokojný, Jake Gyllenhaal ma hlavne v poslednej dobe dosť baví a nesklamal ani tentoraz a k tomu ešte sympatické ženské duo Mélanie Laurent a Sarah Gadon. A okrem nich tu už nikto nemá viac priestoru. Réžia a technická stránka sú výborné, Denis Villeneuve je nepochybne veľmi talentovaný, ideálny vizuál, veľmi dobrá atmosféra, ale aj to celkové prevedenie, tu mu nemám čo vytknúť. Síce v tejto kategórii mám radšej viacero iných filmov, tu mi tá hlavná zápletka predsa len nepríde až tak veľmi atraktívna, ale inak môžem len chváliť, zaujímavý film, ktorý si ešte určite pozriem. 75% (10.05.2014)

Už minimálně 5 let platí jméno Denis Villeneuve za člověka, kterého je třeba sledovat a kterého jsem si velmi oblíbil. Sicario, Zmizení nebo Blade Runner 2 jsou všechno jasné pecky. Nepřítel mě unikal, ale věděl jsem o něm, jen se mě do něho nechtělo. Vůbec jsem nepochopil ty pavouky. Bojím se že bych na film mohl koukat 3x a výsledek by byl stále tentýž. Taky se bojím toho, že ten film už nikdy z hlavy nedostanu a budu na něj muset stále myslet. 65% (18.06.2020)

Když to řeknu poeticky, Denis Villeneuve tady utkal pavučinu snů - noční můru, která se zaplétá sama do sebe. Nečetl jsem "oficiální" interpretace, ale je zcela evidentní, že Nepřítel je snímek, ve kterém jsou cíleně bořeny hranice mezi "snem", "realitou" a "filmem". Nejde samozřejmě o to, že by šlo o sen, který by se zdál jednomu z Gyllenhaalů, ale jak správně podotýká JitkaCardova, jde o sen od začátku do konce, který se možná zdá jednomu z hrdinů (jehož "skutečné" já ve filmu není přítomné), nebo taky někomu úplně jinému. Villeneuve se opět ukazuje jako mistr ve vytváření konstantního podprahového napětí, které bez problémů udrží i delší scény, v nichž se zdánlivě neděje vůbec nic, ale přesto jsou naplněné hmatatelnou úzkostí. Jedna věc je hudba, druhá práce kamery (jízdy za roh, atp.), ale podobně jako v pozdějším Zmizení (kde už vydatně pomáhal Roger Deakins), tady hrozba visící ve vzduchu vychází z celého okolní prostoru, v tomto případě velkoměsta. Záběry na identické věžáky a křížící se dráty (opět symbolika pavučiny), které se v pravidelných intervalech opakují, nejsou jen tak ledasjakými výplněmi s pouhou rytmizující funkcí, ale ilustracemi města jakožto děsivé nadreálné veličiny. Můžeme si jistě bavit o tom, jestli si Villeneuve vypůjčil víc od Lynche, Hitchcocka, Nolana nebo Claire Denis, ale to tady podle mě není podstatné: Nepřítel je ve svém celku sice jednoduchou, ale zato velmi svůdnou psychosexuální fantazií, která stojí na soběstačném myšlenkovém podloží - Hegelově dialektickém přecházení jsoucího do nebytí a nejsoucího do bytí, případně konceptu neustálého opakování dějin, kořeněném Marxovým výrokem o tragédii a frašce. (29.03.2014)

A tak jo, no. Artová sci-fi mixnutá možným psychologickým výkladem tady tak často nebývá. Je fakt, že si celou dobu člověk něco myslí, domýšlí, a na konci si řekne, a co jako, oč šlo, proč zrovna tohle? Nějak nemám v oblibě filmy, kdy musí člověk dohledávat na internetu v miliónech diskuzních fór, oč vlastně šlo. Lynch s tímhle úspěšně vyjebává s diváky, co se cítí být intelektuály, už řadu let, inu, a má pár následovníků. Film nabízí už od začátku určitá vodítka, problém je, že vám dojde až na konci, že to byla vodítka, to, co jste viděli na začátku. Schválně, proč tam asi je dvakrát zopakována ta přednáška o různých formách ovládání civilizace? A proč ženy v tajné místnosti šlapou na pavouky? Hnedle můžeme zapracovat psychologické poučky - o schizofrenii, o strachu postavit se na vlastní nohy, maminkovské závislosti, ale taky třeba politologické poučky o síti intrik apod. Řekl bych, že sám režisér netuší, jak interpretovat vlastní film, a má jen mlhavou představu. Že se mu víc líbila ta pomalá, rozvláčná, snová atmosféra. Ta je fakt supr. Ty divné střihy, ty asi měly něco znamenat, ale stejně se mi nechce přemýšlet, co asi. Co divák, to jiná interpretace. Cokoliv od ovládání, sítí a pavučin ve všech slova smyslech, symbolech a významech. Dobře se na to kouká, mnozí to jistě jedou víckrát, aby pochopili souvislosti a mohli na internetu přijít s novou teorií - ale primárně šlo o kšeft. Aby lidi prostě na ten film šli podruhé, potřetí. Aby z toho byl fenomén, legenda, druhý Donnie Darko. Jestli to někoho baví, ať hledá brouka tam, kde není. (21.07.2014)

V kabátku utkaném ze surrealistického přediva, ozdobeného lákavými tóny hudby se promenuje před divákem Rubikova kostka, kterou málokdo poskládá napoprvé. V pootáčení kostiček na správná místa brání i báječná atmosféra filmu, která diváka připravuje na tradičně pojatou pointu mystery. Pro mě se stal Nepřítel filmem o hledání. Ať již se jedná o hledání jeho smyslu, nebo o hledání našeho nepřítele v nás. Tohle je snímek pro všechny, kteří nesnáší polopatické filmy. Nad Nepřítelem můžete celkem dlouho přemýšlet. (02.12.2022)