Ivanovo dětství

Debut pana Tarkovského mě překvapil svou konkrétností a především tím, že jde o "klasický" válečný film. Vše nabíhá jako kdyby pomalu, v půli jsem myslel že už toho bylo pomalu dost, naštěstí jsem u obrazovky vydržel a byl jsem nakonec dobyt těmi Tarkovského charakteristickými volnými pouty. Po vizuální stránce je dílko téměř dokonalé (hlavně několik málo obrazů a symbolů které si budu pamatovat ještě dlouho), dokonalosti se nejen dotknulo ale i dosáhlo herectví Nikolaie Burlyayeva - a co příběh? Inu příběh je válečný, přesto jiný, atmosféra osamělejší, civilnější, lidštější... Ivan se během druhé půle vytáhl na **** a pan Tarkovský je génius. 7/10 (27.12.2006)

Ivanovo dětství je velmi zvláštní komorní válečný film, tolik jiný než ostatní sovětské (drtivou většinou tak heroické) filmové snímky o Velké vlastenecké válce, ta jakoby zůstávala stále někde v pozadí, na číhané, a do děje se vlastně dostane jen párkrát, většinu času se tvůrci soustředí na osudy těch několika málo postav, v jejichž středu je jedenáctiletý Ivan. Snímek dle mého soudu není lyrizovaným dětským pohledem na zvěrstva války, jako v případě takto koncipovaných válečných filmů, ač by se to na první pohled mohlo takto jevit, příběh dětského vojáka-průzkumníka (což je samo o sobě symbolické) a jeho dospělých soudruhů (bez pejorativního nádechu) je jen úhelným kamenem míry vzdálení se lidskosti, humanitě, Bohu... Film ještě ne s přemírou symbolů (zde jsou jen náznakově živly - voda, oheň, také zvon, kříž, pravoslavná ikona, jablko...), ale s chytře dávkovaným tajemstvím v úvodu (Ivanův příchod se záměrným zatajením kontextu) a zásadní scénou duchovního přesahu v samém závěru filmu (jak moc se asi nechal Terrence Malick touto scénou inspirovat v závěru svého Stromu života?). Důležitou roli hrají také v jinak čistě chronologické kompozici flashbacky a sny, stejně jako vizionářsky vyznívající scény (pomatený stařec v rozbombardovaném stavení, auto s nákladem jablek projíždějící po pláži s volně se pasoucími koňmi...). S flashbacky je pak formálně spojovaná asociativní střihová montáž (kapka vody stékající Ivanovi po ruce X záběr odspodu do šachty-světlíku studny). Působnost filmu zvyšují moderní výrazové prostředky - často používaná subjektivní kamera, která v jedné scéně slouží k zvýšení dynamiky filmu a dramatizaci příběhu, jinde zase naopak jako kontrapunkt války spolu s hudebním podkresem poetizuje scénu v krásné lyrické pasáži vyjadřující cit Máši. Zcela výjimečná je pak kamera, především pak kameramanova práce se světlem (světlo procházející dveřmi, hra stínů, odlesky vody a ohně, šerosvit...) a s častými krátkými ohnisky, s čímž souvisí i kompozice záběrů, využívající plány (v prvním se často ocitá hlava jedné z postav, v dalších pak postavy ostatní - např. scéna rozhovoru 4 vojáků v polorozbořeném stavení na frontě). Celá víceméně divadelní scéna (většina filmu má tento komorní rozměr) slouží pak k zdůraznění závěrečných několika minut, v nichž je najednou v kontrapunktu ke zbytku filmu použito archivních dobových materiálů a mají téměř dokumentární charakter, aby celý film směřoval k samotnému finále a k již dříve zmíněnému symbolickému a duchovnímu přesahu. ___ Debutující Andrej Tarkovskij převzal tento projekt jako rozpracovaný po režiséru Eduardu Abalovovi a prý kompletně přetočil většinu již natočených scén, přeobsadil některé herce, změnil kameramana a štáb, což byl asi odvážný a riskantní tah, jeho vize se ovšem vyplatila, jelikož již svým debutem vyhrál hlavní cenu na mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách...pěkná ouvertura k jeho zásadním filmovým počinům... (01.01.2012)

určite to bol zážitok aspoň čo sa vizuálneho poňatia týka, ktoré bolo moc progresívne a nápadito zakomponované do tejto snímky k tomu prispeli aj snové sekvencie a upútal aj rázny výkon mladého herca stvárňujúceho Ivana (Nikolaj Burljajev), jedinou malou nevýhodou je že samotný príbeh nemal patričný dopad na diváka. /videl v kine: 60%/(filmový festival Cinematik Piešťany 2015) (15.09.2015)

Ač nezpochybňuji Tarkovského nadání, nemohu se ubránit pocitu, že je to s jeho filmografií jako na houpačce. I v tomto debutu lze zajisté pozorovat klasický rukopis v podobě působivé práce s kamerou, hutné atmosféry i zručného vedení herců. Nicméně nekompaktní příběh na pozadí nazi invaze je zkrátka těžce nezajímavý a empatie k hlavní postavě, jakožto jejímu osudu, si lze jen horko těžko vypěstovat. Ve svých pozdějších dílech, kdy Tarkovskij promloval k divákovi skrze nekonvenční obrazovou kompozici, to fungovalo, zde nikoliv. (08.04.2023)

První Tarkovského celovečerní film patří v jeho tvorbě ktomu nejnormálnějšímu, co natočil. To ovšem není pochvala, protože to znamená, že patří k tomu nejprůměrnějšímu. Ale přestože některé pasáže se nevymykají z průměrných sovětských snímků o válce, nemohu souhlasit s nízkým hodnocením Limy. Tu a tam se ve filmu zjevují v Ivanovi a jeho představách takové hloubky, jejichž dno by člověk nezbadal. Ivanovy sny nám neukáží, co přesně mu nepřátelé provedli. Muselo to být však strašlivé, protože je za to nenávidí k smrti, do poslední kapky dechu, víc než dokáže vyslovit, víc než dokáže snést. Obraz pochmurné krajiny se snoubí s pochmurným obsahem tohoto filmu. (03.08.2004)