Nostalgie

Nostalgii jsem podle tematu daval z cele Tarkovskiho filmografie nejvetsi sance. Bohuzel, zklamalo to na cele care. Nechapu jak mohl natocit dokonalost jako Stalker a hned potom takovouhle nezazivnou a nudnou patlaninu. Nektere zabery byly pekne, jakasi umelecka snaha tam take byla, ale Tarkovski tohle jednoduse neukociroval, za celou dobu me to nedokazalo chytnout a divim se, ze jsem se u toho neukousal k smrti. "Poetry is untranslatable, like the whole art. " 3/10 (28.03.2010)

Andrej Tarkovskij je režisérským mágem, zejména pokud jde o vizuální stránku a zpracování filosofické hloubky tématu (jeho sci-fi Solaris patří mezi moje nejoblíbenější filmy vůbec), Tonino Guerra patřil v té době již dávno k renomovaným scenáristům (majíc na kontě i takové skvosty jako Ctihodné mrtvoly) a Oleg Jankovskij i Erland Josephson jsou vynikající herci. Nicméně sešlost kvalitních tvůrců před a za kamerou dávající vzniknout sérii osobitých scén mi nepostačí, schází-li filmu příběh (který třeba zmiňovaný Solaris i navzdory velmi pomalému tempu má), případně alespoň náznaky napětí. Byl jsem připraven na film založený na komorním rozjímání, měl na to čistý nerušený klid v správné náladě a těšil se na téma cesty po stopách starého skladatele i básnika. Bohužel značná část zpracování mne spíše nudila, než aby vyvolávala výraznější emoce a ani ten styl zde již nedokážu považovat za tolik originální, protože mám dojem, že pan režisér hodně vykrádá sám sebe z předchozích filmů a takřka identický vizuál předvedl již v Stalkerovi. Škoda, že si Tarkovský alespoň jednou, dvakrát nevzpomněl během natáčení i na diváka, výsledek na mne navzdory všem kladům působí poněkud roztříštěně a nerad to říkám, ale v některých scénách až samoúčelně (to zejména závěr s Jankovského nekonečnou procházkou v opuštěném prostředí se svíčkou v ruce). . . . Takže, abychom si z Nostalgie alespoň něco zapamatovaly, zopakujeme si tu anekdotu, jo? Jeden člověk zachraňuje druhého z velké bažiny. Nasazuje při tom vlastní život. Pak oba leží u bažiny a vzdychají. Nakonec se ten zachráněný zeptá: "Cos to udělal?" / "Co asi? Zachránil jsem ti život." / "Ty hlupáku! Já tam žiju!" :-) :-) 55% (26.04.2020)

Poté, co jsem s otevřenými ústy a zatajeným dechem dosledoval tento film, jsem si přečetl (tady i jinde) názory, že Tarkovský prý natočil lepší filmy, nebo že tohle je dokonce ten jeho nejslabší. To mě trochu vyděsilo, protože pokud by existovala mistrovská díla většího kalibru než Nostalgie, pravděpodobně by mě během (nebo po) jejich sledování museli odvést na ambulanci. Tarkovský je prostě tvůrce mimo jakékoli kategorie; budu opakovat ostatní, ale neznám jiného režiséra, jehož filmy by na mě účinkovaly tak silně a tak spolehlivě. Je neuvěřitelné, kolik krásy se tady vyskytuje průměrně na jeden záběr, kolik skvostných scén, pro které by většina filmů zabíjela, je tady jen tak, někde vprostřed. A pak přijde konec, který vás uzemní, protože byste nečekali, že může přijít ještě něco víc nádherného. Jsem asi v skrytu duše melancholik, protože miluju nostalgii, miluju ten pocit něčeho ztraceného, ale zároveň dosažitelného, jenže jen zprostředkovaně, ve fantazii nebo jinak. Přesně to se tady vyskytuje v maximální koncentraci, počínaje šedou skvrnou ve vlasech hlavního hrdiny, po fantastické (sépiové a černobílé) flashbacky, kde největší mrazení v zádech vyvolá v dálce a jen tak mimochodem zabraná postava anděla. Minulost, přítomnost a budoucnost tady kolabují v jedno (1 + 1 = 1), stejně tak jako realita, sny a vzpomínky. Narativně vyprázdněný klenot, který někteří budou pro jeho pomalost proklínat, ale já ho budu ze stejných důvodů zbožňovat. (06.12.2013)

Jsem na sebe pyšná, vydržela jsem celé dvě hodiny, pět minut a třicet pět sekund mého prvního setkání s Tarkovským a troufám si tvrdit, že i posledního. Z filmu vyzařuje klid, který plíživě nahrazuje neidentifikovatelná forma šílenství, dosahující až hypnotického účinku na diváka, který přichází o svobodnou vůli a není schopen vypnout přístroj, který na něj působí silou statické kamery, věčného přítmí a protisvětla, naaranžovaných kompozic, mlhou, provazovým lijákem, plynoucí vodou, slovy, zhmotnělými zvuky dějů a psího dechu v polomrtvém lázeňském městě, kde se stopařům cizích vzpomínek nevyplatí ani sundat si kabát ... Nepochopené menu, nestrávené sousto a neukojený hlad. (12.03.2013)

Andrej Tarkovskij i v Nostalgii potvrzuje svoji genialitu v aranži dlouhých záběrů. Skvělé kompozice jízd a naprosto výborné využívání jedné jízdy v obou směrech, které navíc ruský režisér vždy dokáže zajímavě ozvláštnit. Kdybych měl ale celý film zhodnotit jedním slovem, bylo by to asi "COŽE?". I tak mě ale Nostalgie nenudila ani minutu. (15.02.2010)