Nostalgie

"Co je to za svět, kde na vás blázen křičí, že se nemusíte stydět sami za sebe ??" Filmový svět sebejistého génia a ruského hypnotizéra Andreje Tarkovského.. Svět, který mě nepřestává fascinovat.. Nostalgie silně asociuje, odkazujíc se na něj, Zrcadlo, a byť jeho kvalit nedosahuje, skýtá diváku další formálně precizní mnohovrstevnatý filmový zážitek.. (28.08.2016)

Monumentálny minimalizmus. Smútok a pocity odcudzenia vlastnej krajiny so svojho života preniesol Andrej Tarkovskij svojim spôsobom mohutne do tohoto diela. Nenájde sa tu nič veselé. Všetko, od starých zničených budov až po každú jednu postavu, prekypuje nostalgiou. Tým nepríjemným pocitom ktorý zaťažuje myseľ a dušu minulosťou. Minulosť ktorá sa už nedá vrátiť žije v spomienkach. Celí tento film je jedna veľká spomienka ktorá sa odohráva v mysli hlavného hrdinu. Do hlavy mu takmer celí čas nevidíme takže sa skoro celí čas prechádza po ruinách zo zamysleným pohľadom ktorý človeka doslova deprimuje. Vcítiť sa do tejto snímky je veľmi ťažké. Na 100% to dokázal asi iba sám Tarkovsij.Dlhé nábehy kamery nechýbajú. za vrchol filmu považujem scénku so sviečkou v kostole a samovraždu na mramorovej soche doprevádzanú hudbou Ludviga Va Beethovena. (03.11.2013)

Tarkovský byl velikán, jeho filmy mě obdařily chvályhodnou dovedností pateticky se rozplývat s hubou dokořán a vytrvale odkapávající slinou v pravém koutku nad přerostlým plevelem v rozkvetlém parku. Ten chlap od základu přestavěl mé estetické vnímání světa kolem sebe, filosofická hloubka jeho děl a těžké dialogy mě přiměly důkladněji prostudovat ruské klasiky a přestože mi chybí zářez u Ivanova dětství, bez nejmenších pochybností by měl v mém vesmíru vystavěnou mohutnou pozlacenou sochu s rubínovými duhovkami, ke které by se sbíhali psi z nejširšího okolí, jen aby mu mohli uctivě ojet lýtka a pokorně pomočit podstavec. Nikdo mi nemusí trhat nehty, abych přiznal, že kdyby jeho filmy byly ještě o fous nádhernější, tak by se divákovi uškvařil čelní lalok. Nostalgii osobně považuji za Tarkovského opus magnum, v závěsu Stalker a Andrej Rublev, ale nad tím nemá cenu plýtvat slovy, neboť si do toho jeden musí smočit vlastní čumák. (11.05.2013)

Moje druhé setkání s AT. Po Stalkerovi. Takže jsem už byl na mnohé připraven - voda, dlouhé záběry, světlo/stínohry etc. A přišlo mi to přece jen o něco slabší, což ovšem může být dáno i onou připraveností. Vlastně se o tom nedá moc psát, snad jen tolik ( pozor SPOILER! ), že přinutit diváka koukat na chlápka se zapálenou svíčkou ve vypuštěnym bazénu, jak ho několikrát přechází a Vy VNÍMÁTE, jak je to důležitý! Neskutečný. Stejně jako některé obrazy. A když k tomu připočítáte reálie ze života AT, přečtete rozhovor s ním... Jeho pohled na duchovní věci. Škoda, že je člověk dnešní doby - mě nevyjímaje - tak hluboce zaměstnanej tou materií :-(. Možná právě tohle myslel tou storkou o bažině... Ale to už jsou jen moje myšlenkový pochody a asociace........................................ ................................................. (17.04.2010)

Poslední týdny jsem přímo zabořená v literatuře českých exulantů a jejich niterných pocitech zoufalství z toho, že jsou všude jinde, jen ne doma. Někteří svou bolest na stránkách přímo vyřvou, jiní se stáhnou do sebe. Tarkovský toto téma zpracovává po svém. Snové pasáže se střídají s reálnými a nekonečné obrazy se vlečou stále dopředu (až je to k nevíře, že se ten obraz hýbe...dokonce se tam i mluví...). (12.07.2005)