Stalker

Pokora, ostražitost, touha. To všechno se dá napsat o tajemné Zóně, ale stejně tak o filmu samotném. Stalkerovi jsem se celých 163 minut pokorně oddával, ostražitě si nenechával utéct všemožné Tarkovského (byť i nepodstatné) drobnosti a detaily a užíval si je. Stejně tak jsem toužil najít pravdu, co všechno je v této oblasti možné či nemožné a k čemu vlastně kdysi došlo. Ale skutečně chci tu odpověď znát? Vlastně vůbec ne, protože rád přistupuji na hru, že pravidla zde mohou být pokaždé jiná, neurčitá a ještě více mysteriózní .. (19.10.2014)

Vzhledem k okolnostem, ze kterých jsem na film koukal, na sebe ještě mohu být pyšný, že jsem usínal pouze na krátké okamžiky (které ovšem nijak nevadily, děj, ba ani záběr, se většinou vůbec neposunuly). Ovšem ta podívaná to byla vskutku fantastická a neopakovatelná - podvodní zarezlé předměty, vše pokryté mechy, dým a šeď spojená se zelenou a vodou... kouzelné. A na konci jsme všichni spontánně vyprskli smíchy :-) (holčička s telekinetickými schopnostmi). Zážitek, na jaký se nezapomíná, se vším všudy. HUDBA: Eduard Artemyev - byla taková industriální, ne? Líbila se mi a zajímavě se prolínala se sny, které jsem po dobu filmu stihl mít. (07.08.2009)

Síce som tušil, o čom približne Stalker pojednáva, ale po jeho zhliadnutí mi vôbec nebolo jasné, čo som vlastne videl. Vedel som len, že silu na ďaľšie zhliadnutie nájdem len tažko. Snáď najneobyčajnejší filmový zážitok môjho života, ktorý ma ako celok úplne nenadchol, ale niečo vo mne určite zanechal. Minimálne vizuálna sila obrazov je v tomto prípade neodškriepiteľná, s odstupom času a s pomocou ďalších zdrojov nachádzam v tomto diele aj viac a viac pozoruhodných myšlienok. Výsledné hodnotenie sa vo mne bije, varianta ktorú volím súvisí s faktom, že Zóna sa svojou magičnostou dokáže zavŕtať pod kožu. (15.09.2010)

Jsem smířen s tím, že nic famóznější za svůj život nikdy neuvidím. ____ Ruská filmová estetika posílená samotným přístupem Tarkovského činí ze Stalkera nezapomenutelnou epopej. Genialita filmu je tak dosažitelná, přitom tak vzdálená; kopíruje v podstatě Zónu, kam lze utéct a nalézt zázraky, ale je nutné pro to něco udělat - člověk zůstává na vše sám, nikdo mu nepomůže, žádná neviditelná síla ho nepopostrčí. Zóna je jedno z nejmagičtějších míst, kam kdy kterýkoliv režisér své diváky pozval. Zprvu se film zabývá šedinou světa, poté dává do vztahu hledisko humanisty (Spisovatel), vědce (Profesor) a věřícího (Stalker). Tarkovskij coby odpůrce „trojúhelníku abc" a techniky nadržuje Stalkerovi a Profesora nechává za oponou. Klíčové otázky: Smí racionální člověk důvěřovat niterným pocitům? Nezanikla by bez trápení i samotná touha po štěstí? Solonicyn (Spisovatel) a zejména Kajdanovskij (Stalker), toť dva magnety, z nichž nelze spustit oči. Tarkovskij svůj čarokrásný biohazard vystavěl v duchu básně v próze a mně nezbývá než mu za toto unikátní veledílo, které nesnese srovnání absolutně s ničím, hluboce poděkovat. (01.12.2007)

Vlastně je to v každé větě, v každém obraze - o čem ten film je, jen to chce pozorně se dívat a vnímat, ale přiznám se, že to bolelo. Každému filmu není "dopřáno" bavit, některý vás naopak přes veškerou vstřícnost, snovost i filozofično vycucá jak citron, ale je to tak zlé? "Vždyť to, čemu oni říkají vášeň, není ve skutečnosti duševní energie, ale jenom tření mezi jejich dušemi a vnějším světem. A hlavně, kéž uvěří sami v sebe, kéž jsou bezmocní jako malé děti, protože slabost je velká věc a síla je NIČÍM". Procházet "zónou" znamená poznávat, měnit se, připustit souvislost příčin a následků, toužit, věřit a hlavně se nevracet, ať už jsme v "zóně" nebo ona v nás. (19.01.2006)