Zrcadlo

Vizuální bakchanálie toho nejopulentnějšího zrna... PS: Mimochodem fakt super jsou komentáře lidí, kteří píšou, že film nepochopili, i když Tarkovského "mají rádi" a dají tomu jednu hvězdičku. To je jako kdyby přišla do Louvru kráva, vysrala se před Monou Lisou a ještě na to hovínko byla pyšná... PPS: 10.2.2007 měním hodnocení na ultimátní - film, který mě při třetím shlédnutí (konečně v kině) tak dostane, že ani necítím bolavou zadnici, si nic jiného nezaslouží 10/10 (25.10.2006)

Obraz v Zrcadle. Odlesk něčeho, co jsme v sobě zatím nespatřili v úplnosti. Jakkoliv se může zdát film hluboce osobním (a on je skutečně velmi subjektivní), neznamená to, že ho člověk nemůže pochopit (nebo použijeme-li přesnější výraz, prožít). Andrej Tarkovskij totiž nehledal univerzalitu v umění skrze obraz vnějšího světa (jako většina režisérů), popřípadě skrze konkrétní ideologii (jako například Godard, či Ejzenštejn). Ne, on se snažil najít univerzální pravdu hluboko v sobě. Připodobním to ke vztahu. Čím hlouběji se ponoříme do druhého člověka, čím delší čas s ním trávíme, tím lépe ho dokážeme chápat, tím více mu rozumíme. Proč? Protože v hloubi duše jsou si všichni lidé podobní. Mají (přes všechny vnější rozdíly) stejný základ. Tudíž, jestliže Tarkovskij tvoří svá veledíla na základě hlubokých duchovních kořenů, neodvrací se od obyčejného diváka/obyčejného člověka. Naopak. Vychází vstříc každému z lidí, avšak v úplně jiné rovině, než většina ostatních tvůrců. Proč, ptáte se, jsou tedy jeho filmy obecně považovány za těžko srozumitelné? Odpovědí na tuto otázku je čas. Čas nehraje pouze velmi důležitou roli ve struktuře jeho děl (předlouhé, skoro až meditativní záběry, události bez zřetelného kauzálního řetězce, snové pasáže, apod.). Čas hraje také důležitou roli v obecnějším vztahu k jeho filmům. Plyne takříkajíc opačným směrem. Zatímco devadesátdevět procent snímků, co kdy byly natočeny, ztrácí během dekád na své hodnotě, v tomto případě je tomu přesně naopak. Člověk musí do jeho děl dlouhá léta dozrávat, získávat zkušenosti a růst v duchovním slova smyslu. Andrej Tarkovskij totiž nebyl jen geniální umělec, ale byl to také moudrý člověk. A moudrost se prostě získává pomalu, po desetiletí. Vždyť celý život nám trvá jenom opravdu dobře poznat sebe sama. A po uplynutí moře času, pak jednoho dne - možná, pokud budeme mít štěstí - spatříme svůj celkový obraz. Obraz v Zrcadle. (08.10.2016)

Osobná filmová báseň postupujúca vo vláčnom tempe cez obrazy surrealistckého (ešte lepšie ich vystihne prívastok "snového") charakteru, realistického až dokumentárneho rázu, kde sa k slovu dostávajú vojnové ozveny. Je úžasné sledovať obrazy vojny prelínajúce sa s Brueghelovsky vyobrazenou zimnou krajinou, alebo osobu levitujúcu nad posteľou, snovo pôsobiace sekvencie v hladne čierno-bielych,alebo sépiových odtieňoch. Všetky časti pevne spája poetická, mystická atmosféra s významnou úlohou prednesu básní otca A. Tarkovskeho a impozantne zakomponované diela vážnej hudby. Tarkovkij sugestívny, vrcholne perfekcionistický a emocionálne hlboký, jedinečný ako vždy, skúmajúci duchovnú stránku človeka, svoje posolstvo prenáša na plátno v osobitom, signifikantne mnohovrstevnom básnickom rukopise tvoriacom úchvatné obrazy dlhých záberov, plné symbolov, niekedy príbuzné dielam Brughela alebo Vermeera v príznačne náladotvorných interiéroch a exteriéroch. (19.04.2013)

Tento film sa mal volať Nostalgia. Monumentálna pocta matke, obyčajnej žene, jednej z miliónov. Filmový chrám. Chrám trochu zvláštny, plný podzemných halucinogénnych výparov, z ktorých sa môže nadýchať veštica. Obzvlášť ma (ktovie prečo) zasiahla scéna z práce v tlačiarni. Zodpovednosť, ktorú na seba preberáme v živote, sa niekedy môže javiť až neúnosná. (25.08.2017)

Od začátku jsem věděl, že je to o mně a pro mě, a ten pocit byl stále intenzivnější. Snímek, který je tu od toho, aby vnímavému člověku připravil prostor, který se okamžitě zaplní jeho vlastními vzpomínkami, představami a duševním životem. Přesně tak, jak je vyléčen koktavý chlapec na začátku filmu, pomocí skutečně zázračného uměleckého (tady ale toto označení nestačí, je to skoro Boží milost) výtvoru je i člověk zbaven pout, která mu brání ponořit se do své duše a otevřeně si vychutnat to nepopsatelné bohatství, které se v ní bezesporu skrývá. Fenomenální počin, který je lidstvu užitečný minimálně stejně jako penicilin! (15.02.2007)