Zrcadlo

Obraz v Zrcadle. Odlesk něčeho, co jsme v sobě zatím nespatřili v úplnosti. Jakkoliv se může zdát film hluboce osobním (a on je skutečně velmi subjektivní), neznamená to, že ho člověk nemůže pochopit (nebo použijeme-li přesnější výraz, prožít). Andrej Tarkovskij totiž nehledal univerzalitu v umění skrze obraz vnějšího světa (jako většina režisérů), popřípadě skrze konkrétní ideologii (jako například Godard, či Ejzenštejn). Ne, on se snažil najít univerzální pravdu hluboko v sobě. Připodobním to ke vztahu. Čím hlouběji se ponoříme do druhého člověka, čím delší čas s ním trávíme, tím lépe ho dokážeme chápat, tím více mu rozumíme. Proč? Protože v hloubi duše jsou si všichni lidé podobní. Mají (přes všechny vnější rozdíly) stejný základ. Tudíž, jestliže Tarkovskij tvoří svá veledíla na základě hlubokých duchovních kořenů, neodvrací se od obyčejného diváka/obyčejného člověka. Naopak. Vychází vstříc každému z lidí, avšak v úplně jiné rovině, než většina ostatních tvůrců. Proč, ptáte se, jsou tedy jeho filmy obecně považovány za těžko srozumitelné? Odpovědí na tuto otázku je čas. Čas nehraje pouze velmi důležitou roli ve struktuře jeho děl (předlouhé, skoro až meditativní záběry, události bez zřetelného kauzálního řetězce, snové pasáže, apod.). Čas hraje také důležitou roli v obecnějším vztahu k jeho filmům. Plyne takříkajíc opačným směrem. Zatímco devadesátdevět procent snímků, co kdy byly natočeny, ztrácí během dekád na své hodnotě, v tomto případě je tomu přesně naopak. Člověk musí do jeho děl dlouhá léta dozrávat, získávat zkušenosti a růst v duchovním slova smyslu. Andrej Tarkovskij totiž nebyl jen geniální umělec, ale byl to také moudrý člověk. A moudrost se prostě získává pomalu, po desetiletí. Vždyť celý život nám trvá jenom opravdu dobře poznat sebe sama. A po uplynutí moře času, pak jednoho dne - možná, pokud budeme mít štěstí - spatříme svůj celkový obraz. Obraz v Zrcadle. (08.10.2016)

Test bdelej bystrosti a nadviazanie horibilne zaťažkávajúceho kontaktu s intímnymi portrétmi z detských čias muža exponovaných predzvestí. Pokora, výčitky, spätné (dobré aj zlé) spomienky previazané s matkou, otcom, synom sú zaznamenávané pozvoľným, no za to (na postavy) vymeraným a (na scenérie) periférnym šamanstvom kamerového guru. Eduard Artěmjev sa na farbistej filtrovej hostine podujal nekresťansky výstižným nazvučením, ktoré hltá jednu sekvenciu za druhou. Dotyk eventuálnej nezrozumiteľnosti je nepotlačiteľný. Nehladí, (aj mňa) priam facká, ale "Zerkalo" má to pádne (nevyčerpateľné) významotvorné gro kvôli ktorému sa s rozbíjaním neráta. Andrej Tarkovskij zapriaha na oprate filozofie niečo medzi pamätnými dielami "Solaris" a "Stalker". S väčšou snahou kúsok pobrateľný, ale po prvý krát so mnou vibruje len závan zopár zamyslení, ktoré ma na rozdiel od iných aktivitu vyžadujúcich "zaklínadiel" nechali posedávať mierne zmoreného i nenaplneného. (27.04.2010)

Tarkovskij spomína....ale úplne iným spôsobom, ako napríklad Fellini v Amarcorde, takže na trafikantky s obrovskými kozami a nadržaných puberťákov zabudnite. Zrkadlo je monoho komplikovanejšie vystavané a spomienky na detstvo sú skôr iba odrazovým mostíkom k ďalekosiahlejším filozofickým úvahám a historickým kolážam. Osobná rovina je rozprávaná podľa mňa zbytočne komplikovane, divák sa v nej stráca, má ale pocit, že to bolo režisérovym zámerom. Plne porozumieť jeho filmovej reči budú schopní asi iba jeho skutoční znalci a rozhodne nie je filmom, ktorým by ste mali začínať štúdium jeho tvorby. Mám pocit, že látku by poňal jednoduchšie (a to omnoho) aj Bergman. Napríklad až po filme som sa dozvedel, že básne, prezentované vo filme, napísal Tarkovského otec a toto sú detaily, ktoré spoločne so znalosťou niektorých jeho štandartných tém, vám poskytnú prístup k duši tohoto filmu. Je to film, po ktorého zhliadnutí by som si vypočul rád zrozumiteľný výklad odborníka niekoľkých scén vrátane celku, vyjadril svoj vlastný názor na film, podiskutoval o ňom, aby som dokázal mať po ňom v sebe skutočný pocit skutočného filmového zážitku. Takého, aký som mal napríklad po Solarise, keď sa mi jednotlivé myšlienky a scény filmu začali pomaly rozkladať v hlave a ktorý cítim aj u toho Bergmana. Tarkovskij je asi ešte silnejšie kafe:). Takže pre začiatok: je to o detstve, je to o histórii národa, je to o ženách, je to o živloch, je to o domove a koreňoch, je to o vzťahoch, je to o duši, je to o túžbe byť šťastný...je to o všetkom. Tak sa mi to postupne v hlave rozkladá, ale myslím, že Tarkovského metafory nevyplývajú prirodzene z deja, pretože film klasický dej nemá, režisér ich tam len tak ukladá. Preto s filmom nie som úplne ztotožnený. (18.03.2013)

Člověk by přemejšlet, kterej Tarkovskij je nej, což je hloupost, krásný jsou všechny, určitě Rublev, Stalker nebo Oběť jsou díla, z nichž každý by mohlo bejt klidně vyhlášený nejlepším filmem všech dob (sorry pane Kane). Ale Zrcadlo je výjimečný tim, že to je sled obrazů bez děje, který ovšem dávaj smysl, mají vlastní vntiřní děj a díváte se na to bez dechu, jako na nějakej dobrej thriller :-). Opravdu! (01.11.2016)

Zrkadlo je jeden z najťažších filmov, ktoré som videl. Lákadlom pre mňa bol Tarkovského film Ivanovo detstvo, ktoré som hodnotil najvyššou známkou. V Zrkadle je to opäť zásah do 2. svetovej vojny, ale už nie v takom meradle ako u Ivanovho detstva.V podstate ide o jeho autobiografiu, rodičia sa mu rozviedli a on ostal silne citovo fixovaný na oboch rodičov. Po rozvode žil s matkou a sestrou v Moskve, ale vojnové roky 1941 až 1943 prežil na vidieku v Jurjevci a práve motívy z tohto obdobia svojho života premietol do filmu Zrkadlo. Okrajovo sa zmieňoval o všetkých udalostiach, ktoré ho míňali v období dospievania. Celá vojna sa mu premieta v hlave cestou otca, ktorý sa periodický zjavuje. Začína sa to Španielskou revolúciou, cez blokádu Leningradu, útok na Moskvu až do celkového víťazstva ale vrátane aktivít Sovietskeho zväzu v Maovej Číne, ale všetko je napísané a vyjadrené veľmi neurčito, nejasne. Predovšetkým z dôvodu rozhádzaných Tarkovského obrazov a zrkadiel dávam tomuto filmu slabé 2 zrkadlá. (05.10.2016)