Ivan Hrozný II.

>>> Historickou nepřesnost vem čert, daleko zajímavější je ta zlověstná síla přesvědčení o vlastní velikosti, pravoslavný mysticismus, který bojarům nedovolí vztáhnout ruku na cara při první vhodné příležitosti, důstojnost, autoritativnost hlavní postavy i filmu samotného, obojí lze podrobit kritice, ale naprosto ne výsměchu. Stalinovi se druhý díl možná nezamlouval, ale takovému Putinovi jistě ano. (12.07.2014)

Tak myslim, ze som jediny, komu sa druha cast pacila menej ako prva. Ejzenstejn sa v podstate uplne vykaslal na jednu cast zivota Ivana IV.-tu uz skutocne Hrozneho a zobrazuje ho len ako stihomanom trpiaceho psychopata, neustale sa bojaceho sprisahania proti svojej osobe. Tak ako v prvej casti jeho postavu glorifikuje, druha cast je jasnym odrazom kritiky stalinizmu v povojnovom Rusku. Zaujimavo vsak na mna posobili vychadzky do historie, kde sme sa dozvedali, co to o Ivanovom detstve a o jeho obrovskej nechuti k bojarom. Kolorovane sceny, rovnako tancovanie a spievanie napriek zrejme dekadentnemu vyznamu, na mna posobili rusivo. (17.01.2008)

Ivan sa stáva hrozným až tu, ale zaujímavejšie je jeho spomínanie na svoje detstvo, kde sa objavil aj Mrázik z Mrázika ako zákerný radca, s ktorým treba urobiť krátky proces. V tomto druhom dieli sa trochu viac spieva, ako by mi bolo milé a ubudlo majestátnosti výpravy. –––– Patrí sa, aby bol cár vždy opatrný. K dobrým láskavý a mierny, k zlým krutý. Ak nie je taký, potom nie je cár. Teraz sú nepriatelia Ruska porazení. Mám voľné ruky! Odteraz namierim meč spravodlivý proti tým, ktorí zvonka ruku na ruskú zem vztiahnu. Nedáme Rusi ublížiť! (03.08.2016)

Druhý díl je přece jen o něco lepší než díl první, snad za to může i skutečnost, že se zde objevují barevné scény, které tomu dodávají ten správný ruský kolorit. Ale na "vině" je i skutečnost toho, jak se postava Ivana Hrozného vyvinula a co se z ní stalo. Už není velkolepá, už je jen děsivý. Člověk se ani nemůže divit, že Stalin uvedení filmu zakázal. (22.09.2014)

Ejzenštejnova koncepce kinematografie konfliktů byla nesmírně plodná v jeho němém období, o tom není pochyb. Nemohu se ale zbavit pocitu, že čím více se pokoušel užít svých metod u zvukových děl, tím tvrději narážel, neboť rozvoj filmu (i v měřítku národním) se stal neovladatelný a on sám byl donucen ke kompromisům. Tak jsou oba díly Ivana Hrozného i Alexandra Něvský Ejzenštějnovou vlastní bitvou s normami tendenčního sovětského filmu. Ve třech dílech a jako jeden celek by to asi bylo působivější. (17.04.2013)