Režie:
Henri VerneuilKamera:
Jean PenzerHudba:
Francis LaiHrají:
Jean-Paul Belmondo, Marie-France Pisier, Bernard Blier, Charles Gérard, Daniel Ivernel, Suzy Prim, Claude Brosset, Michel Beaune, Nicole Garcia (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Francois Leclerc (Jean-Paul Belmondo) se vrací z vězení do rodného města. Vzpomíná na vše, co předcházelo zinscenovanému soudu a nespravedlivému rozsudku. Přichází, aby se pomstil. Město nyní stejně jako před lety politicky i ekonomicky ovládá Ligard, bohatý průmyslník. Díky šarmu se Francoisovi rychle podaří dostat do rodiny. Ligardova dcera se do něj zamiluje, její otec mu svěří významnou pozici ve svých podnicích. Bez skrupulí zničí Ligard Francoisova otce, který je lídrem politické opozice. Ale Francois tiše pracuje na tvrdém úderu, rozhodnut pomstít roky strávené ve vězení, ztrátu cti i hanbu svého otce. (Česká televize)
(více)Videa (2)
Recenze (128)
Francois je z prosté rodiny a již od dětství zjišťuje, že s ním zachází jinak než s dětmi z bohaté třídy. V dospělosti se vetře přes dívku do vlivné rodiny, kde si myslí, že ho mají rádi. Oni ho ale využijí ke špinavé práci. Po letech se vrací z vězení a setkává se se všemi lidmi, kteří ho u soudu potopili. Po 7 letech se vše změnilo - okolí, město, morálka, společnost. Město se změnilo v jeden velký supermarket .Jediné, co se nezměnilo jsou lidé u moci a jejich rodiny. Společenská a přátelská přetvářka na každém rohu v malém městě. Jeho pomsta sice vypadá jako hledání sebe sama, ale nepřítel své tělo nakonec k zemi upustí. Hořko-sladká pomsta. Nejlepší hláška: Němci jsou nebezpečný vždycky ! :-) ()
Skvělý film. Na Belmonda je to tedy chvílemi až moc napjaté, ale jinak je to opravdu povedený kousek. Verneuil je můj oblíbený francouzský režisér a myslím, že spolu se Sicilským klanem, Strachem nad městem a Mrchožrouty je Tělo mého nepřítele jedním z jeho nejlepších filmů. Scénář Michela Audiarda, jehož považuji za vůbec nejlepšího francouzského scenáristu, je výborný. Belmondo je zde hodně vážný, ale zároveň si nechává místo i pro svůj typický humor. Atmosféru krásně utváří výtečná hudba Francise Laie. Stylem film trochu navazuje na Godardovo U konce s dechem, ale spíše formálně nežli významově. U mě má tento film krásné čtyři hvězdičky. ()
Na mě to bylo trochu těžko stravitelné. To že se střídaly časy, jsem ještě stačil vnímat a chápat, nicméně v podrobnostech už jsem se ztrácel. Nehledě na to, že film je zbytečně vláčný a chvílemi i nudný. Chybí více akce a napětí, prostě to, na co jsme u Belmonda zvyklí. Pak přichází konec a rychle hotovo. Ale hlavní problém je to, že jsem asi úplně stopro nepochopil ten konec. Vzhledem k těm nedostatkům za 3. Za čas se na to podívám asi znovu, protože mám z toho trochu rozpačitý dojem... ()
...shoďte do prolákliny, až na dno samé jámy lvové, kde rozsápáno, nezahrabáno, těšit se bude přízni mrchožroutů, práci hrobařově. Vážný muž ve městě, které nepoznává, obratně vzletnou řečí jeho stav pojmenovává. Básník - mstitel zazobaná sídla provětrává. Drží si distanc nad vší tou falší, těmi všetečnými intrikány - kšeftaři. Místní ochromuje, nostalgií neopovrhuje. Persona non grata pozdvižení vyvolává, strach rozněcuje, vzkaz nenechavcům zanechává za každým rohem. ()
Myslejí si že ze své pozice mohou vše. Zaženou člověka do kouta, vše mu vezmou, vysmějí se. Páchají bezpráví a budí nenávist. Film o tom, proč je pomsta důležitá. Nádherná, stupňující se podívaná s nekompromisním koncem. Nádherná kombinace nostalgie z návratu do měnícího se města po letech, vzpomínek po dětství a touha po pomstě. ()
Galerie (17)
Zajímavosti (16)
- Forma filmu se vyznačuje retrospektivním postupem. (classic)
- Henri Verneuil získal práva na dílo Féliciena Marceaua hned po jeho vydání v lednu 1976. Ten se spojil s Jean-Paulem Belmondem a společně natočili film, který stál téměř patnáct milionů franků. (classic)
- Mnohá místa jsou rozpoznatelná dodnes, například místo, kde se nacházel Diplodocus, který měl tehdy podobu obrovské díry v zemi, místo, kde se dnes nachází komplex budov s kancelářemi, obchody a komplexem Nouveau Siècle ve Starém Lille. Hovorově se jí říkalo „Mauroyova díra“, což byl odkaz na Pierra Mauroye, který stál v čele projektu, jenž byl v té době považován za kolosální podnik. (classic)
Reklama