Městečko Záhad

Leckdo by asi byl schopen říct, že jsem velice dětinský a nevyspělý, pokud se stále koukám na animované filmy a seriály. Milí moji, pravdu díž, mnoho animáků skýtá hloupounký, infantilní humor, otřesnou animaci a tak podobně. Já jsem ovšem zastáncem toho, že ačkoliv se valná většina animovaných počinů neobejde bez občasných vtipů pro děti (až na seriály typu Rick a Morty), tak je animace stále jen možnost jak ztvárnit zajímavý příběh, zajímavou cestou a to s prakticky neomezenými možnostmi, místo točení hraných filmů s tunou CGI bordelu. Nu a vzhledem k tomu, že jsem jako menší trávil čas na Rychlé rotě, Kačeřích příbězích a dalších, konkrétně ke Gravity Falls jsem se dostal až nyní a vidět ho teprve teď ve finále vyústilo v to, že se nejedná pouze o nostalgii na mladší věky, ale o něco velmi výjimečného. A tím "výjimečného" myslím nejen to, že jsem chápal spoustu skrytých vtipů pro dospělé. Když bych se měl odpíchnout od toho humoru, ten tu je a to často i ten dětinštější a ano skutečně jsem se nesmál tolik, jako bych se nejspíš smál před deseti lety, zato jsem ocenil občasné okamžiky, kdy mě nějaký vtip opravdu dostal. Humor ale zdaleka není nejsilnější stránkou celého seriálu, jako spíše celá zápletka, která se odhaluje v průběhu dvou sérií, střídaná menšími zápletkami. Překvapivě ani valná většina těch pro hlavní příběh nepodstatných epizod není kdo ví jak odfláknutá, naopak nabízí chytlavé dění, které pomáhá se více sžít s postavami. A vzhledem k tomu, že se počítá s tím, že na konci každého dílu bude nějaké menší ponaučení i pro děti, je zde neustálý vývoj charakterů hlavních postav, který sice je poněkud jednoduchý, vzhledem k tomu, že se musí sfouknout za jednu epizodu, ale rozhodně to není character development typu "děcka si šlohly ponožku, pohádaj se, nějaký nedorozumění, udobřej se" a o to víc ke konci potěšilo, když se některé věci z těchto menších dílů znovu a smysluplně využily. Hlavní dějová linka je neskutečně chytlavá a víceméně nepředvídatelná, tajemství okolo Gravity Falls a nebo samotného Mystery Shack mě naprosto pohltily a po rozuzlení nabízí seriál relativně uspokojivá vysvětlení pro každou záhadu. Nebylo by ale příběhu bez pořádných postav, o těch už jsem se malinko zmínil, každopádně pojďme si je probrat o něco více. V čele je samozřejmě ústřední duo Dippera a Mabel, které je fakt sranda sledovat, protože zkrátka mají co nabídnout. Zatímco Dipper je vážnější a uzavřenější nerd a knihomol, Mabel je esencí nevinné zábavy a konstantní veselosti, čemuž ve velkém dopomáhá i fantastický dabing (anglický). Ani postavy vedlejší nejsou nikterak zanedbány, Grunkle Stan, ať už šílený nebo bezohledný vydřiduch a odírač turistů si přesto je nějak schopen vytvořit místo v srdci Dippera a Mabel a proto vážnější momenty s touto postavou jsou paradoxně ty nejsilnější, až mi někdy slzička ukápla. A pak je tu samozřejmě ještě Soos, který byl hádám takovým generátorem těch dětštějších vtipů, přesto má taky pár dobrých momentů a taky Wendy, která (mrožná spoiler idk ¯\_(ツ)_/¯) budiž hlavní love interest Dippera. Jooo jaká sranda byla sledovat tyhle dva v jedné scéně, naprosto upřímně chápu, že Dipper se zamiloval zrovna do Wendy (pořád nějak nerozumím, jak byli animátoři schopni ji naanimovat tak hezky) a i přesto, že (opět mrožný spoiler) nakonec Dipper neuspěje, protože věk 12 a 15 jsou od sebe moc daleko, já říkám, že věk 23 a 26 už od sebe tak daleko nejsou a tudíž spolu dnes už určitě žijí šťastně až na věky... Ehm a pak je tu samozřejmě hromada dalších vedlejších postav, z nichž mnohé sehrávají i dost důležitou roli v hlavní záhadě seriálu a tvůrci je tak nenechávají jako pouhý doplněk. A pak tu máme i ty postavy, které vám zůstanou skryty a zcela záměrně utajeny. V mém hodnocení samozřejmě figurují i další faktory, které dělají Gravity Falls naprosto jedinečným. Osobně bych vypíchnul hlavně hudbu (hlavní znělka mi bude v hlavě znít ještě dlouho) a také parádní animaci. Páni a dámové na to, že je Gravity Falls zrovna od Disneyho, jsem překvapen, jak silně na mě zapůsobilo, nabízí postavy, které mi přirostly k srdci během pár dílů, napínavou zápletku, která vrcholí ještě napínavějším, malinko šíleným, ale naprosto famózním finále, kde jsem opět uronil nejednu slzu. Ne nadarmo se říká, že v nejlepším se má přestat a Gravity Falls se této zásady drží a dělá dobře, přesto se mi s ním nebude loučit úplně lehko. Každopádně se jedná o jedny z nejlépe strávených letních prázdnin. See you next summer. (01.04.2023) (méně) (více)

Nejdřív takhle, jsou dvě věci, které mě při čtení o Gravity Falls trošku trápí: hledání “velkých” témat a fragmentarizace vyzobáváním jednotlivostí. // Pročtením stovek tematických subredditů, komentářů na databázích a zbytečně dlouhých Tumblr postů jsem došel k (samozřejmě zkreslenému) závěru, že pro hodnocení dětských seriálů je naprosto klíčové, jestli obsahují nějaká “dospělá” témata. Adventure Time, Regular Show, ale vlastně i takový Phineas & Ferb by mohli vyprávět. Na druhém místě pak bývá posedlost rozklíčováním všech drobných tajemství, easter eggů a šifer, jež seriál obsahuje. Jenže ve všech těch jednotlivostech a přirovnáních ke Twin Peaks či Lost se ztrácí samotné Gravity Falls. A proto se jim vyhnu. Nemůže být seriál pro děti prostě jenom výborným seriálem pro děti? Může! // Prostá zápletka sourozenců Dippera a Mable na prázdninách u divného strýčka se začne komplikovat a Gravity Falls se stává především sofistikovaně vyprávěnou pohádkou, která ani jednou za čtyřicet dílů nezvolní tempo, dokonale pracuje s pozorností diváků a – na rozdíl od jiných pohádek – nikdy nepůsobí staticky. Shrnu to ve třech bodech. // (a) Svetry! Na té úplně nejpovrchnější rovině jsou drobnosti, jako právě Mabeliny svetry. Ty se totiž v každé epizodě mění podle hlavní zápletky. Pokud jsme zvyklí na Spongebobovy kalhoty nebo Finnův zelený batoh, proměna animovaných kostýmů je příjemně svěží. Vizuálně tak seriál nepůsobí jako nekonečné opakování téhož, ale jako kontinuálně se vyvíjející příběh. Podobně fungují vedlejší postavy, jejichž charaktery se postupně prohlubují a role ve světě mění. V deváté epizodě se objevivší vepřík Waddles v seriálu vydrží až do konce, nebo když se jiná postava stane starostou, v této pozici už zůstane. Nepřichází žádný návrat k původnímu stavu. Gravity Falls tak ukazuje dlouhodobější dopady jednotlivých akcí a pohádkový svět jimi formuje. Vše najednou působí daleko živějším dojmem. // Konstrukce na úrovni řady i epizod! (b1) Každý díl totiž sestává ze dvou vzájemně propojených zápletek, které do jisté míry odráží vztah mezi dvojčaty. Hlavní linka se týká uspořádání fikčního světa a ústředního vyprávění. Pak je tu podzápletka, jež slouží především k rozvíjení psychologie jedné z postav. Jenže ta mnohdy obsahuje informaci zásadní pro řešení linky hlavní! Pouze jejich spoluprací je možné odstranit hlavní problém. Příkladem budiž epizoda The Last Mablecorn. Objevuje se hrozba trojúhlého zlouna Billa, který může rozpoutat konec světa. Tu řeší Dipper. Jediným způsobem, jak hrdiny ochránit, je získat vlas jednorožce. Jenže ten se jím rozhodne obdarovat pouze ryze dobrého člověka. Zde se přidává osobní podzápletka, jež stojí na snaze Mable dokázat jednorožci Celestabellebethabelle, že si vlas zaslouží. Rozřešení osobního konfliktu má za následek vyřešení i hlavního problému s Billem. Gravity Falls tak chytře nachází podvojný způsob, jak rozdělit dvacetiminutovou epizodu do dvou paralelních, ale ve výsledku provázaných narativních rovin a díky tomu nikdy nenudí. (b2) Když půjdeme výš, tak osciluje mezi klasicky polonávaznou a návaznou serialitou s občasným úskokem v podobě rozrušující. Právě díky tomu má Gravity Falls tak výborný rytmus i v dlouhodobém horizontu celé řady. V praxi to vypadá následovně. První sezónu tvoří dominantně samostatné epizody, které fungují jako Monster of the Week díly Akt X. Objeví se monstrum / úkaz a Dipper využívá tajemný deník, aby jej porazil. Dlouhodobé problémy se odkládají – klíčová otázka týkající se tajemného podzemního úkrytu strýčka Stana je položena v prvním díle, ale vrátí se až ve dvacátém – nebo se objevují nárazově. Na prvním místě stojí prozkoumávání fikčního světa, načrtávání jeho pravidel a prohlubování vztahu mezi dvojčaty. K návazné serialitě se dostáváme v závěru první série, kdy několik posledních dílů představuje vyvrcholení snahy malého Gideona získat domov našich hrdinů. Ve druhé řadě stále sledujeme epizodické případy, ale objevování se dlouhodobějších linií je frekventovanější. Postupně se připravuje půda pro dramatický zvrat ve dvanáctém díle, který dynamiku vyprávění kompletně promění, přepíše množství z toho, co jsme se dosud dozvěděli a přepne primárně do návazného modu, jež vydrží až do konce. Gravity Falls se daří neustále proměňovat způsob, jakým vypráví. Nikdy nezamrzne na místě. (c) Jedno léto! A možná nejsilnější stránkou Gravity Falls je způsob, jakým nakládá s ústředním tématem a záměrně omezeným rozsahem dvou sérií. Jde pouze o jedno léto v životě dvanáctiletých sourozenců, na jehož konci čeká nová škola a dospívání odstartované třináctými narozeninami. Seriál poměrně logicky konstruuje srozumitelné významové vyvrcholení, ale to na působivosti neubírá. Jasně stanovený deadline konce léta a čtyřiceti epizod mu dodává rozměr, jaký nekonečným seriálům pro děti chybí – pomíjivost. Diváky tak dostává do stejné pozice jako hlavní postavy, které jsou pravidelně konfrontovány s časovým rozměrem svého dobrodružství. A ten – u pohádky absurdně dojemný – pocit blízkého konce je sice frustrující, ale hlavně prohlubuje působivost epizodických příběhů. Což je asi to nejzásadnější, co se Gravity Falls snaží dětským divákům předat – sílu přítomnosti. Zatímco dlouhatánské dětské pořady většinou utvrzují mýtus nekonečných prázdnin, Gravity Falls tematizuje jejich prchavost. To podporuje i odepření veškerých informací z mimoletního života Dippera a Mable. Neznáme jejich rodiče ani běžný život. Zatímco monstra obývající lesy v okolí ústřední Mystery Shack jsou vytažena na světlo a pojmenována, každodennost zůstává v husté mlze nejasnosti. A díky tomu jde o pohádku nejen brilantní ale extrémně dojemnou. (12.09.2019) (méně) (více)