Lehká jako dech

Námět je na 5*, mnohem horší už je provedení....ale stejně jsou to pro mě 3* za sympatickou Zrzečku, taťku popeláře a třetí za to, že by to měly vidět všechny mladé holky. Nejvíc mě vadily nic neříkající záběry s naprosto jednoduchým zpracováním. PS. nikdy mě nenapadlo, že někdo může źrát tampony.... (24.06.2013)

Anorexie a bulimie je téma, se kterým se dá hodně dobře pracovat. Filmů zpracovávající tuto problematiku moc není, a proto jsem se „těšila“, co „nového“ přinese „Lehká jako dech“. Ale abych byla upřímná, jsem neskutečně zklamaná. Člověk, který o těchto nemocech žádné přílišné informace nemá, si po zhlédnutí tak maximálně řekne něco o znuděných slepicích, co už roupama neví coby, a tak hladoví. To, co dívky skutečně cítily, ve filmu pořádně popsáno není. Tvůrci nám sice umožnili nahlédnout do dvou odlišných rodin, kde jedna klade na své dítě přehnané nároky, zatímco ta druhá je lehce uhádaná, ale život ani v jedné z těchto rodin nebyl natolik extrémní, že by mladé dívky vyburcoval k těmto sebevražedným sklonům, takže deprese musely byt „doladěny“ nešťastnými láskami a dalšími vlivy, s tím, že všechny tyto spouštěče přejídání/nejedení byly naťuknutyjen velice povrchově, takže málokterý divák hlavní hrdinky dokázal pochopit. To, co celý film fungovalo lehce podprůměrně, bylo v posledních minutách smeteno ze stolu naprosto katastrofálním závěrem, který snad ani pochopit nejde. Jedna slečna umře, druhá se zfetuje a posléze spokojeně zamává svému tatínkovi vylézajícímu z popelářského vozu. Opravdu to dávalo smysl? Ani náhodou! Celkově tento počin hodnotím 1*, výš jít opravdu nemohu. Co se týče hereckých výkonů, tak jediné, co by asi trochu stálo za zmínku, bylo herecké předvádění se Marie-Luisy. Druhá hlavní hrdinka byla silně nesympatická, protivná, nelogicky jednající a neskutečně lezoucí na nervy, takže jediné štěstí, že filmová stopáž byla jen něco málo přes hodinu, jinak by zde bylo nebezpečí, že po svém monitoru něco hodím :) Film byl neskutečně pocitově plytký, neměl spád, strašáky jménem Ana a Mia (anorexie a bulimie) popsal jako nemoci znuděných mladých hus a spíš, než jako varování, působil jako návod pro mladé slečny, které už od teď ví, že polykat tampóny se vyplatí, pokud zmíráte hlady. (07.09.2013)

Tohle téma duševní poruchy, která likviduje tělo, mě velmi zajímalo, protože je aktuální. Ale od Olmera jsem čekala něco jiného. Něco, co by mě šokovalo a dostalo na kolena. Nejsem si jistá, že to bude mít ten správný účinek i jako výchovný film, který by měl být pouštěn na základní škole, aby to mladého člověka od jeho počínání odrazovalo a rodiče upozorňovalo, co se s jeho děckem děje. Mediální masírka, nestabilní rodinné zázemí a blbé kecy spolužáků dokážou udělat s psychikou hodně. (24.06.2013)

Jako varování před riziky anorexie, drogových experimentů a citovou zranitelností pubertálního věku, dejme tomu. Takže hvězdičku dostane televizní film za téma. To ostatní už ale kritičtější pohled neustojí. Docela znepokojující je zjištění, že scénář byl podpořen jako jeden z nejlepších finančními granty, protože ani ten nepovažuju za uspokojivý. Druhou maličkou hvězdičku ode mě snímek dostane jako odměnu pro Víťu Olmera, protože je to bezkonkurenčně nejlepší kousek z jeho dílny za poslední čtvrt století. Obávám se, že Olmer tady dosáhl svého současného maxima. Je v tom ale samozřejmě kus ironie, protože je nutné si uvědomit, v jakém suterénu se Vítek v uplynulých dekádách pohyboval. A co ještě napsat pozitivního? Slušný je casting v případě ústřední dívčí dvojice, ostatní většinou skřípe a vypadá tu více, tu méně nedůvěryhodně. Celkový dojem: 30 %. (23.10.2014)

Zajímalo by mě, proč to má tak nízké hodnocení. V rámci filmové kapacity to není úplné dno. Naopak. Řekla bych, že je to velmi dobře pojatý průser dnešních trendů. Taková malá kulička to skutečně nemá lehké a o to hůř, že jí moderní doba nepomůže. Dejte kameru do obýváku české rodiny a nebude to o moc jiné. Dle mého názoru vzal Vít Olmer veliký problém (a ne jeden) do svých rukou a s prstem vztyčeným ukázal divákům, jak nebezpečné jsou lidské bolesti, které si každý z nás nosí sám v sobě. (19.02.2014)