Veronika se rozhodla zemřít

Melancholické rozjímání o smyslu života doprovázené perfektní muzikou, za kterou přidávám jednu hvězdičku. Tvorba Paola Coelha mě nikterak neláká (četl jsem pouze Alchymistu) a na tento film jsem se podíval, protože jsem byl zvědav, jak zvládne Sarah Michelle poněkud odlišnou roli, než zabíječku upírů. Zvládla ji myslím velice solidně, byť film občas lehce nudí, ale díky už zmíněné zajímavé muzice se jedná přeci jen o příjemný zážitek. (11.05.2011)

Pesimisté nechť si prolog nechají vytesat jako epitaf dřív, než se neodvolatelně utvrdí ve své pošmourné vizi, která jim našeptává, že realita je to, za co ji považuje většina a jen oni nejsou s to ji přijmout - vypsaný možná nebude vyznívat tak beznadějně, jako hlas zjitřené duše - v opačném případě se myšlenky přemění v definitivní stav, nebo v jeho trýznivější podobu - kolikrát bude třeba ještě zemřít, abychom si zasloužili smrt? I s ní je to totiž stejné, jako se vším ostatním, až když se s ní blíže seznámíme, začneme se jí bát, stejně, jako nelze od všeho prchnout bez snahy o řešení, život se nám pak může stát soukromou Planetou opic... O smrti, smutku a ztrátě nadějí, ale i o zázracích, které pro oči nevidíme - tím vším je příběh Veroniky, která se rozhodla zemřít. V hodinu dvacet dva se přihodilo něco, oč jsem vůbec nestála a scénárista podcenil, i tak ale mohu mluvit o nevšední podívané, na které měl vedle citlivě zakomponované hudby podíl i výborný David Thewlis a především oduševnělý výkon Sarah Michelle Gellar. (04.01.2014)

Emo č. 1 Sarah Michelle Gellar chce umrieť. Emo č. 2 Erika Christensen na tom tiež nie je bohvieako a tak príliš nepomôže. Našťastie je tu emo č. 3, záhadný nemý citlivý mladík, ktorý možno odpovede Veronike poskytne. Ako úlohu zohrá psychiater David Thewlis? Chystá sa tu nejaká habaďúra? Nechcem nikomu brať jeho citovú za angažovanosť a vcítenie sa do príbehu, pretože sa dá pochopiť. Nechcem ani kritizovať divákov, pre ktorých je Veronika iba lacným gýčom. Vlastne somv tomto pprípade celkom nestranný. Napriek úvodnému cynizmu. (28.10.2014)

Někdy i na první pohled nenápadné a zdánlivě „malé“ filmy mohou nabídnout mimořádný zážitek. „Veronika Decides to Die“ je toho dokonalým příkladem a nemusí jít nutně jen o vizuální stránku (i když v tomto případě mě absolutně neznámá Emily Young odvedla rovněž dobrou práci), ale také o vlastní přesah do našeho reálného života (vždyť ta holka měla vlastně skoro ve všem pravdu:)) Veronika, znechucená a deprimovaná současnou dobou, v sobě znovu objeví sílu žít až kvůli několika nádherným jednotlivostem-okamžikům (jak ostatně přímo ve filmu zazní), které zažije díky zvláštnímu seznámení, jehož prostřednictvím ve svém „novém“ životě najde to, co dříve tak postrádala (respektive, co jí její dřívější život nemohl poskytnout). Hluboký a psychologicky propracovaný příběh zdobí krásná, ale zároveň i obstojně hrající Sarah Michelle Gellar a samozřejmě zvolený styl vyprávění, který je tím nejlepším způsobem civilní a citlivý. Knižní předlohu sice neznám, ale třeba si ji časem pořídím.) (29.09.2010)

"Pravé já je to, co jste vy." Tak na to bych v životě nepřišla. Ještěže toho Coelha a jemu podobné servírovače instatního duchovna a předžvýkávače pseudohlubokých životních pravd máme, protože kdo ví, k čemu bychom se museli jinak uchýlit, třeba i k nedejbože samostatnému myšlení. Nehodlám vyvozovat nic z toho, že mu to milióny baštěj, on Faidřin přijímač rozhodně není poruchoprostej, ale nemůžu v duchu nepřirovnávat pocit coelhofilů, že v jeho dílech něco strašně zásadního objevili, k době, kdy jsem měla přiskříplý nerv, následkem čehož jsem se čas od času kácela k zemi a mužům z mého okolí stouplo sebevědomí, protože i ten nejnezajímavější mohl bez uzardění tvrdit, že se mi před ním podlomila kolena... Prostě tahle lovestory holky, která si myslela, že večeře o čtyřech chodech rovná se tři tuby prášků a láhev vodky, a kluka, co zřejmě studoval vyšší hereckou školu úchylnýho čumění u Edwarda Cullena (chtě nechtě jsem si vzpomněla na ten vtip: "Moje žena má v tomhle filmu hodně obtížnou roli. "Vždyť ani neotevře pusu." "No právě"), plná klišé, nicneříkajícího blábolení, melancholického drnkání a nejuhozenější sexuální scény, co jsem za dlouhou dobu viděla, se mě rozhodla vytočit celkově a svým pohledem na lidskou duši v krizi konkrétně. (16.07.2012)