Veronika se rozhodla zemřít

Pod názvem Veronika Decides to Die se neukrývá adaptace vynikající knihy Paula Coelha jak by se mohlo na první i druhý pohled znát. Filmová verze režisérky Emily Young má totiž k původní psychologicko filozofické sondě do života několika obyvatel psychiatrické léčebny stejně tak daleko jako texty povrchních popových songů k životu. Na rovinu musím říct, že jsem měl s filmem už od prvních minut totální problém. Původní knížka byla prvním dílem celosvětově oblíbeného a uznávaného spisovatele se kterým jsem se setkal a rozhodně ne posledním. I o filmovou premiéru se postarala právě Veronika a musím říct, že po ní už se rozhodně na žádný film podle Coelhovi knížky, který v budoucnu natočí, nepodívám. Hrůza mě jímá především při pomyšlení, že mi právě Veronika se rozhodla zemřít přišla ze všech těch knížek, co jsem od autora přečetl, jako nejvíce vhodná k filmové adaptaci. To by ale někdo nesměl scénář osekat na sérii chladných výjevů s postavami, kterým nevidíte do hlavy a nedokážete si k nim vybudovat žádný vztah. Všechny se sice pohybují po původních drátkách knihy, ale absolutně neživotně, vedeni loutkařem, který se nezmohl k ničemu jinému než jen k doslovné adaptaci ze které ovšem byly odstraněny veškeré myšlenkové pochody postav a vedlejší linie obyvatel léčebny. Korunu tomu všemu dodává Sarah Michelle Gellar, která od dob Buffy nedošla k žádnému hereckému růstu a i v „coelhovském“ dramatu zůstává naprosto béčková. Ve výsledku jsem vydržel hodinu, 9 minut a 59 vteřin. To, co jsem viděl mi naprosto stačilo abych věděl, že o ten film už nikdy víc nezavadím, protože nemá co nabídnout ani po filmové stránce. Nezajímavý záběr střídá nezajímavý záběr, aby ho v zápětí vystřídal… nezajímavý záběr. Když porovnám jak mě oslovila původní literární forma s tím, jak mě ta filmová znechutila, musím podotknout, že Veronika Decides to Die trpí veškerými neduhy převodu knihy na plátno a možná jich ještě pár nových přihodila. Obvykle sice nemám ve zvyku hodnotit film aniž bych ho dokoukal, ale v tomto případě nemůžu jinak. Poslední půl hodina by totiž v tomto případě byla jen zbytečným zatloukáním hřebíků do jíž pečlivě zatlučené rakve. 15 % (01.01.2010)

"Pravé já je to, co jste vy." Tak na to bych v životě nepřišla. Ještěže toho Coelha a jemu podobné servírovače instatního duchovna a předžvýkávače pseudohlubokých životních pravd máme, protože kdo ví, k čemu bychom se museli jinak uchýlit, třeba i k nedejbože samostatnému myšlení. Nehodlám vyvozovat nic z toho, že mu to milióny baštěj, on Faidřin přijímač rozhodně není poruchoprostej, ale nemůžu v duchu nepřirovnávat pocit coelhofilů, že v jeho dílech něco strašně zásadního objevili, k době, kdy jsem měla přiskříplý nerv, následkem čehož jsem se čas od času kácela k zemi a mužům z mého okolí stouplo sebevědomí, protože i ten nejnezajímavější mohl bez uzardění tvrdit, že se mi před ním podlomila kolena... Prostě tahle lovestory holky, která si myslela, že večeře o čtyřech chodech rovná se tři tuby prášků a láhev vodky, a kluka, co zřejmě studoval vyšší hereckou školu úchylnýho čumění u Edwarda Cullena (chtě nechtě jsem si vzpomněla na ten vtip: "Moje žena má v tomhle filmu hodně obtížnou roli. "Vždyť ani neotevře pusu." "No právě"), plná klišé, nicneříkajícího blábolení, melancholického drnkání a nejuhozenější sexuální scény, co jsem za dlouhou dobu viděla, se mě rozhodla vytočit celkově a svým pohledem na lidskou duši v krizi konkrétně. (16.07.2012)

Dlouho jsem váhala mezi 3* a 4*, ale k tomu vyššímu hodnocení mi tam přece jen něco chybělo. Prvních deset minut vypadalo skvěle a velice slibně. Jenže pak to nějak začalo slábnout a skvělý závěr, který jsem vážně nečekala, už to nezachránil. Je to velmi krásně přímo poeticky natočené, vizuální stránka filmu se mi líbila moc, pochvala také za hudbu. Myšlenku film rozhodně má, příběh ženy, která si uvědomí, že život je vlastně nádherný až když je pozdě, určitě člověka dovede k zamyšlení, ale celé pojetí nemělo tu sílu zasáhnout emoce diváka a přitom toto téma by si to tak zasloužilo. Obrovská škoda. Rozhodně ale mám teď zájem přečíst si knihu, věřím, že bude velmi silná. (01.06.2011)

Velmi zajímavý námět a také dobře natočený. Sarah Michelle je skvělá, spolu s Melissou Leo hrají opravdu skvěle. Celý Veroničin pobyt v blázinci je celkem depresivní, ale dobře se do jejího života dokážete vcítit a možná i pochopit, proč to všechno udělala. A když jí už nezbývá moc času, najde naději a tak jí alespoň přejete tu chvilku štěstí... (18.03.2014)

Obsahuje SPOILERY. Čas od času takhle kamarádům řeknu: "Ty, hele, ztratil jsem to CDčko, cos mi půjčil," a pak v zápětí: "Ale ne, dělám si srandu." Oni mi pak nadávají. Když to dělá Hollywood a trvá mu to hodinu a půl, než přizná barvu, je to snad hodno obdivu? Zvláště, když to prokládá mudrováním, které jako by opsal z knih finančně zajištěných poslů pozitivního myšlení? Taková sladkobolnost třímající v ruce peněženku... Ne, ne, ne a ne. Já na tyhle eskapády pomatených, normálních lidiček nevěřím. A to jsem ještě nezmínil, že film trpí neduhem mnoha adaptací - trčícími kusy původního díla, která již nezapadají, nic neříkají, jen matou, otravují a zdržují. Co sem patří? Třebas většina chovanců ústavu, motiv rozehraný kolem Veroničina "dopisu na rozloučenou" či doktorův citový život. Veronika prožila posledních pár dnů svého života naplno, Subjektiv poslední hodinu a půl naprázdno. On se ale zabíjet nehodlá... Přijdou i dobré filmy. (18.01.2010)