Wadjda

Príbeh malej Wadjdy je natočený naozaj veľmi civilne, pár dní z jej života prežívate spolu s ňou, a len tak mimochodom sa dozvedáte aké je to byť ženou v Saudskej Arábii a žiť v Saudskej Arábii. Ani chvíľu som sa nenudila, odporúčam! Videné v rámci Challenge Tour 2015 : 30 dní so svetovou kinematografiou. (06.04.2015)

Wadjda je sympatická tím, že na rozdíl od mnoha jiných filmů tematizujících nerovné postavení žen (v jakékoli části světa) nevytváří stereotypně vyhrocený obraz boje mezi křehkou feminitou a hovadskou maskulinitou. Problém je identifikován v celkovém nastavení společnosti, v níž je striktní oddělování mužského a ženského světa naturalizováno a do níž se všichni socializují - tudíž i samy ženy principy propastné genderové nerovnosti přijímají a dokonce přispívají k jejich utužování. Děti - ať už dívky nebo chlapci - tvrdému společenskému řádu sice ještě nepřivykly, ale i ony už začínají chápat, že v KSA vede jakákoli cesta za úspěchem jen skrze podřízení se řádu a alespoň formální zbožnost. Nejvýraznějším zosobněním oběti systému je samozřejmě postava ředitelky madrásy - v mládí se podle vlastních slov vzpouzela stejně jako hrdinka Wadjda, nakonec z ní ale vyrostla autoritářská osobnost, která dělá děvčatům problémy kvůli nenošení závojů nebo mluvení v přítomnosti mužů. Wadjdina matka naopak svou společenskou roli v průběhu filmu zpochybňuje a nakonec ji i přehodnocuje. _______________ Nebylo by úplně přesné tvrdit, že je Wadjda filmem didaktickým a že je v ní vše podáváno plakátovým způsobem - Haifaa Al-Mansour se svou výpověď snaží podávat jemně, skrze detaily či náznaky, přesto však povětšinou zůstává v rovině doslovnosti a zdaleka se nepřibližuje vytříbené poetice "dětských" filmů od íránských autorů. Ve srovnání s díly Majida Majidiho (Božské děti) nebo Abbase Kiarostamiho (Kde je dům mého přítele?) chybí saúdskému snímku ještě jedna podstatná věc - schopnost zprostředkovat dětské vidění světa, v němž zdánlivě všední detaily každodenního života nabývají na významnosti. _______________ První saúdský snímek s mezinárodními ambicemi tak představuje spíše festivalový průměr, jenž zřejmě boduje hlavně u diváků, kteří nejsou seznámeni se společenskými reáliemi Perského zálivu a film je tak pro ně zajímavý hlavně tím, že je poodhaluje (a v horším případě slouží k post-koloniálnímu dojímání se). (26.12.2013)

Možná by k vykreslení situace stačil i věcný dokument, ale to bychom pak byli ochuzeni o sympatickou rebelku, toužící po omamné vůni svobody v zemi, kde o každý její slabý závan musí i malé ženy, jako je Wadjda, tvrdě bojovat... Sladkobolná pohlednice z jiné galaxie - ve stejném čase, na stejném místě. (16.03.2015)

Díky mezinárodní koprodukci je na snímku znát, že Wadjda je určena především západnímu publiku. Rozhodně se ale nejedná o plakátový festivalový film, který by měl sbírat ceny jenom proto, že jde o snímek ze Saúdské Arábie. Wadjda je malá školačka, která si přeje jízdní kolo a jezdit na něm jako její kamarád Abdalla. Což je samozřejmě v Saúdské Arábii jaksi problém. Tím, že se Wadjda dívá na svět dětskýma očima, tak je film skvělou výpovědí o dětských touhách, které jsou na celém světě vlastně úplně stejné. Civilní výkony (nejen hlavní dětské představitelky Waad Mohammed) umocňují kvalitní divácký zážitek stejně jako nevtíravý hudební doprovod Maxe Richtera. Za nepatetický závěr velký palec nahoru. (08.11.2020)

"Ak práve menštruujete, držte korán v obrúsku!" Film z prostredia, ktoré by sme v našich podmienkach bez váhania mohli označiť za ideologické väzenie, je civilne spracovaný, ale nežný a krutý zároveň. Je to príbeh dievčatka, ktoré nechce veľa. Jej snom je mať bicykel, ktorý si vyhliadla. O ňom jej však autority doma či v škole vysvetľujú, že nie je pre dievčatá. Je to u nich samozrejmosť. Vlastne jej to hovoria všetci okrem predavača bicyklov. Ten jej pre zmenu oznamuje, keď oň len prvýkrát zavadí pohľadom, že je na ňu príliš drahý. Wadjda ich nepočúva, lebo jej cieľ je silnejší. A zjavne aj rozum, keďže sa ako osoba, ktorá si vlastné sny v sebe ešte neudupala v rámci konformizmu, ako jediného riešenia v danej spoločnosti, nechce vzdať. Šetrí peniaze, učí sa recitovať do školskej súťaže, ktorá ponúka výhercom odmenu, robí všetko čo môže v rámci detských možností. Snáď netreba vysvetľovať, že túžba po bicykli je len nástroj na zobrazenie podmienok v moslimskej spoločnosti. Alebo že to síce nie je zdanlivo žiaden veľký ideál, ale na pomery hlavnej hrdinky dostatočný. Keď som bol približne v jej veku, tiež som chcel bicykel. A potom som ho dostal. Ale chcel som aj horský, ako mali ostatní. Aké to malichernosti! Ten som už nezískal. Ale keď pozerám tento film, som rád, že mi stáli v ceste len peniaze... (25.01.2014)