Oculus

"Zrkadielko, zrkadielko, povedz že mi..." Ak by som mal Oculus charakterizovať jedným slovom, bolo by to: znepokojivý. Mike Flanagan si zahráva s niečím, čo by mal radšej nechať na pokoji. Reklama bola v tomto prípade trochu klamlivá - či už sa jedná o plagáty alebo trailer. Zároveň však nimi Flanagan dokonale mystifikoval a ukryl svoje hororové dielo, ktoré rozhodne nie je ďalším z zástupu pásových duchárskych hrôz, ktoré nám Američania (a nielen oni) tak radi podstrkujú. Nie že by niektoré neboli dobré, ale každý kúsok vybočujúci zo stereotypu je príjemným sviežim vánkom v žánri. Ale ono vlastne ani Oculus ducharina nie je, však? Len zopár strašidelných momentov, ale naopak pôsobivá práca s neistotou diváka, ktorú Flanagan neustálym striedaním časových rovín a manipulácii s predstavami postáv len stupňuje až do bodu, keď už po vzore Lost Highway alebo Cronenbergovho Existenz netuším, čo je pravda a čo len ďalšia z rady ilúzií. Alebo je to len výplod chorého mozgu. Tak si, divák, vyber, pretože ja osobne už pochybujem aj o tom, že to celé bolo skutočné a že sa záver skutočne stal tak, ako som ho videl. Ako môžem veriť vlastným zmyslom, keď mi Flanagan ukazuje, ako ľahko sa dajú oklamať? Ale preč z hypotetickej roviny - je to jednoducho pôsobivý zástupca strašidelného žánru, ktorý sa nesnaží vydesiť, ale zneistiť a prekvapiť. čo skvele funguje, pretože v niektorých okamihoch je ďalší vývoj deja absolútne nepredvídateľný. Postavy a herci mi zo začiatku úplne nesadli, ale s každou ďalšou minútou som k nim cítil stále väčšie sympatie a fandil som im. A hlavne potešila Katee Sackhoff, ktorá upútala moju pozornosť už v minuloročnom Riddickovi. Ešte by sa tu dalo polemizovať na inú tému, a tou je symbol zrkadla, ktorý v kinematografii zohráva podstatnú rolu ako reflexia reality a skutočnosti, zatiaľ čo tu je reprezentáciou manipulácie s ňou (oba tieto motívy film zdieľa s Občanom Kaneom - no poteš, keď človek chce, nájde aj takéto záludné asociácie). Ale to už prenechám iným, na obsiahlejší komentár momentálne nemám čas. Zostanem pri tom, že som príjemne prekvapený. 80% (02.06.2014)

Kingo-Kubrickův masterpiece po 33 letech s posilou. Oculus nezaujímá v podstatě ničím novým. Animismus, zlá zrcadla, posednutí ďáblem, otočení zbraně vůči nejbližším - to vše jsme už mnohokrát viděli. Nevím tedy čím to je, ale během sledování jsem z obrazovky cítil ryzí originalitu. Důvodem bude pravděpodobně dokonale pojatá retrospektivní kompozice. V tradiční naraci se totiž v přítomnosti nic neděje. Zde se ovšem po přenesení do reality cosi změní. Co a jak divák začíná zjišťovat teprve postupně; mezitím si láme spolu s ústřední dvojkou hlavu nad tím, co je realita a co iluze. Po chvíli už jsem jen čekal, kdy zpoza závěsu vystoupí Jonathan Frakes z Věřte nevěřte a na férovku se zeptá. Příběh před deseti lety značně připomíná takový Conjuring nebo Sinister a sám o sobě by tedy nebyl ničím zajímavým. Daleko více tak zaujme současné dění, a to nejen díky přitažlivé hrdince. Racionální využití nahrávacích kamer bodá nůž do zad logice většiny found-footage snímků a po setmění bylo jasné, že nastane peklo. Současným odvíjením dvou příběhů se tak děj vygraduje dvojnásobně - závěrečná čtvrthodina je celkem nářez. Samotná pointa nepřekvapí, ale skýtá několikeré možné vyznění, sám nevím, ke kterému se přiklonit. Možná je to jen aktuálním rozpoložením, ale já jsem spokojen; za svoje nervy ale rozhodně nemluvím. Nejlepší soundtrack z filmu: Bring the mirror back. 80 % (01.06.2014)

Nemá smysl hodnotit kvality snímku dle (ne)dodržení (zde většinou) lichých očekávání. Kdo totiž chce přemíru krve, lekaček a hrůzné atmosféry, je na špatné adrese. Již úvodní návodná scéna ukazuje, že Oculus se chce zařadit mezi psychologické horory. A několik prvních minut se tímto směrem ubírá. Nevyřešené trauma z dětství, odlišnost přístupu obou hlavních postav a pomalé vstupování retrospektivního děje. Obě časové roviny se plynule prolínají, vzájemně se dokreslují, ale zároveň díky Timovi jedna narušuje druhou. Není zcela zřejmé, jakým směrem se bude děj ubírat a tvůrcům se díky pomalým náznakům (náplast, pes) daří budovat nepříjemnou atmosféru netušeného zla ve vzduchu. Dokud není zcela zřejmé, zda tím zlem jsou démonické síly nebo jen šílenství některé z postav, snímek funguje na jedničku. Druhá část však značně kolísá, děj se stane předvídatelným a do popředí se dostává méně zajímavá minulost, přičemž současné dění je pouhým dokreslujícím přívěskem. Postavy se stávají obětí událostí bez možnosti jejich ovlivnění. Přičemž tvůrci se spíše soustředí na atraktivnost děje než na vykreslení atmosféry absolutní bezmocnosti. (03.06.2014)

Tak nudný horror jsem už dlouho neviděl. Žádné napětí, žádná akce, žádná krev, žádná děsivá hudba..... prostě nic a navíc přítomnost se neustále motá s minulostí!. Jedinou hrůznou scénou, jsou zvadlá kvítka v květináčích. Jasně, když mi chcípnou kytka, o které jsem se delší dobu staral, taky mám hrůzu v očích, ale asi těžko bych o tom natočil horror. I když stát u zrcadla a pak dělat zamračeného, to bych taky zvládl. Po shlédnutí "Oculus" konstatuji, 105 minut totální nudy a ztráty času ... Dávám 1* pouze za zajímavý název filmu. (01.06.2014)

Zaujímavý horor vystupujúci zo súčasného žánrového priemeru hlavne minimom ľakačiek (aj tých pár, čo tam ostalo, by som ale vystrihol) a dôrazom na príbeh, ktorý je dokonca nelineárne vyrozprávaný. Problémy sú dva: 1. Psychológia postáv začína a končí u prekliateho zrkadla, akékoľvek iné vzťahy medzi nimi idú bokom. Potom ide bokom aj ich uveriteľnosť. 2. Bohužiaľ, klasický problém ducharín: nie je ťažké urobiť zamotaný príbeh plný nadprirodzených momentov. Problém je ho nakoniec rozmotať. To po 2/3 stopáže ide prekvapivo skvelo. V Oculus je asi najlepšie spracovaný prienik vedy a chytania duchov, aký som videl. No záverečná tretina, kedy má príbeh vrcholiť a kedy sa majú definitívne spojiť príbehy, je nevýrazná, plná klišé a vyslovene nedostatočná. Strašná škoda. 7/10 (04.06.2015)