Kdysi byli bojovníky

Měl jsem dosti rozporuplné dojmy při sledování tohoto snímku. Film začíná záběrem na rajsky krásnou přírodu, ale záhy se pozornost kamery upře na peklo v ulicích. Chvílemi se mi Once Were Warriors líbil dost, ovšem často se střídaly pasáže, kdy můj dojem nepřevyšoval 3, někdy dokonce i 2*, ovšem ke konci mě film opravdu dostal. Od scény Bull & Grace začal být tento počin velmi zajímavý a ke konci také silný. Příběh obsahuje několik drsných scén, což dodává na autenticitě. Krásně je tu ukázán také vliv alkoholu na chování manžela, který má velké svaly, ale žádný mozek a po požití se stává psychopatem. Finální pocity mám tedy kladné a mohu dát s čistým svědomím 4*. (03.07.2014)

Tamahoriho režijní debut zkoumající podstatu (ne)lidské surovosti a pudového primitivismu sice zobrazuje domorodé obyvatele bez zbytečného přikrášlování, stejně tak jako se vyhýbá celkové démonizaci, avšak komplexní obrázek určitě nepřinesl. Krev otroků v zápase na pěsti s „bojovníky“ sice obstojí, ale zručnější mix charakterů by neuškodil, jelikož konfrontace na úrovni manželů, kde jasně panuje „kastování“ na vládnoucího muže a ženu v postavení téměř otroka, by se obešla i bez rozboru vztahů zděděných po předcích. To naštěstí Tamahori vynahrazuje neošizeným pohledem na potomky, kteří tvoří jediný společný element tohoto nerovného vztahu, takže největší síla celého filmu nespočívá v barových potyčkách horkých hlav a velkých svalů, nýbrž to nejúžasnější přinese scéna rodinného výletu, kdy matka před dětmi vzpomíná na seznámení s jejich otcem a následné důsledky a zvláště pak naprosto emociálně zdrcující našup, který odstartuje strom s uvázanou houpačkou. Právě tohle tvoří to nejsilnější a nejdůležitější, co má film vlastně nabídnout. Dohromady nic nevyřeší a „katarzní“ závěr je na delší polemiku, ale ten pocit, že „takhle to někde chodí nejenom na opačné straně naší planety“, je více než nepříjemný. (17.09.2006)

Nový Zéland, 1990. Deprimujúco sociálny príbeh z maorijskej slumovej oblasti o rodine, ktorú tvrdou rukou ovláda foter Jake, bitkár, potomok otrokov. S manželkou Beth má 2 dcéry a 3 synov. Jake je notorik, keď si vypije, terorizuje rodinu. Najstarší syn Nig sa pridá k pouličnému gangu, ktorý je známy svojim domorodým maorijským tetovaním. Druhý syn Mark je za kriminalitu poslaný do polepšovne, kde sa učí bojový tanec "haka" a je mu pripomínaná jeho kultúra. Po neveselých filmoch o osudoch domorodcov Amerík a Austrálie je toto ďalší dramatický príbeh o dopade ničivej moci kapitalizmu na pôvodné obyvateľstvo. (SPOILER) Po tom, čo Jakeov opitý kamoš znásilní jeho dcéru, Beth ho opúšťa so slovami: "Naši ľudia boli kedysi bojovníci. Nie ako ty, Jake. Mali manu. Hrdosť. Mali ducha. Keď môj duch tu prežil 18 rokov, tak prežije všetko." a s deťmi odchádza z "civilizácie" späť do svojej rodnej maorijskej domorodej dediny. (08.12.2010)

Nahliadnutie pod pokličku spolunažívania jednej Maorskej rodinky. Teda skôr prežívania. Drsné scénky násilia, len podtrhujú surovosť snímku, ktorá spočíva skôr v beznádeji a zobrazení života sociálne najnižšej skupinky, než v mlátení hlava nehlava, ako by sa s okolitých príspevkov mohlo zdať. Ako tu niekto správne poznamenal týmto filmom si Tamahori (zaslúžene) otvoril dvere do Hollywoodu, žiaľ svoj tieň zatiaľ neprekročil. (15.12.2005)

Patrně světově nejznámější novozélandský film všech dob (pokud tedy nepočítám mezinárodní koprodukce typu Pána prstenů). Kdysi byli bojovníky - už sám název a minulý čas v něm použitý postihuje realitu absolutně. Strhující sociální drama z prostředí sociálně vyloučených původních obyvatel Nového Zélandu. Země dlouhého bílého mraku se změnila v zemi alkoholu a vykořenění. Velmi syrová výpověď o odvrácené straně úžasné lokace na druhé straně světa. Na tomhle snímku je nejzajímavější možná právě ten fakt, že je jeho výpověď tak vysoce univerzální, neboť problémy sociálně vyloučených Maorů, původních obyvatel ostrovů v Tichomoří, jako by z oka vypadly problémům přistěhovalců v západní Evropě, jakož i problémům našich naturalizovaných Romů. Není jednoznačné cesty ven... (03.03.2011)