Venuše v kožichu

Je to skvěle natočené, zahrané, sestříhané, nasvícené, nápadité, svěží, čiší z toho sexualita, dialogy mají říz, a ač není tento styl divácké nejistoty, co je divadlo (tanec, hra, cokoliv) ve filmu a co se skutečně odehrává mezi postavami filmu jako takového, zejména díky Saurovi nic nového pod sluncem a ač začíná mít Polański sklony k akademismu, z pohledu filmařského není co vytknout, ba naopak. Chybou však je, že filmy tohoto typu nemají žádnou přidanou hodnotu pro diváka, který k plnému filmovému zážitku potřebuje mj. taky civilní, silný a co nejvíce aktuální lidský příběh. Takových příběhů není nikdy dost, na rozdíl od stírání hranic mezi divadlem a filmem, kdy snímků tohoto typu je v poslední době čím dál víc a začínají se ohrávat. Kromě obdivu k vynikající technické práci si tedy divák z Venuše kožichu neodnese nic dalšího, a to je velká škoda. (23.03.2014)

Je to až neskutečné, co dokázal Polanski natočit ve svých 80. letech. Vybral si jako hlavního představitele svou o 30 let mladší kopi, do ženské role obsadil neskutečný přírodní úkaz (v tom nejlepším slova smyslu) a pak si celých 90 minut pohrává s divákem, který nikdy neví, která replika ze z fiktivního scénáře a která je dílem okamžiku. To neustálé napětí vydrží až do konce. Hříčka o vášních až na pomezí slušnosti. :o) Líbila se mi už jeho prvotina a svou úžasnou energii si uchoval až do svých nejmužnějších let.                                                                                                                                        Challenge Tour říjen 2015: 30 dní se světovou kinematografií (28.10.2015)

Polanski zabíja aj v pokročilom dôchodkovom veku! Iste, nie je to z jeho hlavy, ale. Potom, čo som celý deň študoval vplyvy pornografie na jedincov i spoločnosť, vrátane mňa samotného, beriem ako fascinujúcu náhodu, že som v ten večer zhliadol dielo, ktoré dokáže v 21.storočí prudko vzrušiť obyčajnými slovami! Neexplicitným literárnym textom, dramatizáciou o dominancií a submisivite. Jediné, čo som mohol na dotvorenie atmosféry urobiť ja, bolo omotať sa svojim chlpatým sibírskym kocúrom a vzdychať nad tým, že skorofrajerka neprišla z tanečnej na večeru. (18.11.2018)

Nic člověka neuklidní víc než poklidná soulož. Herce / dramatika / režiséra / adaptátora Sacher-Masochovy Venuše v kožichu autora zastihne po neuspokojivém konkurzu na představitelku hlavní role před odchodem z divadla zvláštní existence... Polanski ve Venuši spojil dvě vášně - motiv mocenské dynamiky v erotických vztazích a slabost pro adaptaci kvalitních dramat. Tam, kde Hořký měsíc, na který odkazuje neuvěřitelně dobře mumifikovaná Emmanuelle  Seigner nejen závěrečným tanečkem, bylo filmovější, jízlivě komediálnější a těžilo ze skvělé předlohy Pascala Brucknera, je Venuše intelektuálnější, artistnější a nabízí hutnější pohled na věc, která tak může v naprosto čisté formě zaujmout i člověka, kterého mocenské hrátky ve vztazích vůbec nezajímají :-) Též naplnění předpokladu blížícího se jistotě, že Mathieu Amalric MUSÍ v jisté fázi své kariéry ALESPOŇ JEDNOU hrát Romana Polanskiho. (21.07.2023)

Erotické dusno, jaké tu od dob Základního instinktu nebylo! Navíc s řekněme rodinným rozměrem, protože mladý Roman Polanski tu samozřejmě je a k němu jeho žena, Emmanuelle Seigner. Právě u Emmanuelle jsem si v některých filmech nebyl jejími výkony příliš jistý, to je ovšem po Venuši v kožichu zapomenuto, její proměna ze "zničené" a promočené ženy, ve skutečnou bohyni, je úchvatná. A co teprve když k hereckému umu přidá ještě ženskost, charisma a samozřejmě nemálo dominance, což se vlastně často nevylučuje. Mathieu Amalric měl co dělat, aby ji stačil. I když vlastně, v některých ohledech stačit neměl, ona podřízenost byla patrná již krátce po úvodu. Jeho výkon je taktéž dokonale reálný, či snad osobní? Občas jsem měl až tento pocit. Jednoduše, chemie mezi herci zde funguje dokonale, film je skutečným koncertem. Prolínání divadelní hry a filmové reality je další silnou částí Venuše, ne vždy je totiž snadno poznatelné, která z těchto částí se zrovna odehrává, což nabádá k většímu zamyšlení. Samozřejmě, není to žádný příběhový zmatek, vše je dokonale zrežírované, sestříhané a především napsané. Dialogy jsou pro film o dvou hercích na divadelním jevišti zcela zásadní, zde je radost je poslouchat. Navíc, nejen z hereckého obsazení je znát, že je Venuše pro Romana Polanského skutečně osobní záležitostí, právě z dialogů je cítit občasné vyřizování účtů "se světem". Málem bych zapomněl... Alexandre Desplat a ta atmosféra celého filmu! Otázkou zůstává, kdo byla Vanda? 80% (16.07.2019)