Sandokan se vrací

Film do jisté míry velice přeplácaný a v žádném případě technicky nějak moc vydařený. Všichni ti, kteří však hodnotí tento italský dobrodružný film dnes již s odstupem několika desítek let, musí pochopit, že se změnila samotná kritéria hodnocení kinematografie vůbec. Zde nejde vůbec o nějaké efekty o nějakou technickou preciznost, nýbrž jde zas a jen pouze o atmosféru. Tato atmosféra je zde docílena folklorem domorodců, prostředím, skvělími herci hrajícími velmi uvolněně a i samotnou legendou Sandokana. Film je zkrátka založen a vůbec se celý nese na atmosféře romantiky sedmdesátých let tehdejší kinematografie. Vše navíc podtrhuje naprosto kouzelná hudba. Tedy film má své kouzlo a určitou poetiku schovanou uvnitř. Pokud osobně mám vkus a nadšení pro tento typ kinematografie, pak ji také musím hodnotit podle takových kritérií. (16.11.2011)

Onehdy jsem se přímo od Romů dozvěděl, že Sandokan je u nich velice populární hrdinou, protože dle jejich slov "je to taky takovej cigán co mlátí bílý gadže mačetou". Rozkošné, takhle jsem se na to nikdy nedíval. Co se samotného filmu týče, je to dějově o něco slabší  než miniseriálek. Nějak jsem úplně nepochopil motivaci zrádného Teotokrise, proč se rozhodl opustit údajně poražené Řecko a jet zrovna do Malajsie, kde chtěl snad získat nějaký věhlas a snad o něj připravit Sandokana. Kdo mne ve filmu iritoval byly především dvě postavy- permanentně užvaněný Kamamuri a osiřelá Janilla, která vyhledala pomoc Sandokana v boji proti sultánovi a posléze se do něj zamilovala. Nechci se nikomu posmívat, ale na to, jak ji tam všichni velebí jak je krásná a tak- herečka Carole André (nar. 1953, Francie) jenž ztvárnila Mariannu, Sandokanovu milou- ta byla skutečně krásná. Janilla mi říct, že mě miluje, tak uháním jak o život a zahrabu se sto sáhů pod zem, ošklivá jak noc. Hudba nic moc, závěrečná píseň byla vyloženě příšerná, jiné staré filmy měly rozhodně kvalitnější soundtrack. Mezi pozitiva bych rozhodně zařadil hezčí prostředí, než bylo v seriálu (přestože v seriálu se to má odehrávat ve stejných lokalitách, což je Indočína, tropické prostředí působilo studeným dojmem), a více akce. (28.02.2024)

Sandokan je už podle jména legenda, takže jsem si na něj našel náladu a pustil se do něj prostřednictvím tohoto snímku. Od prvních záběrů mi Sandokan přišel příliš levně zpracovaný, souboje byly takové nemastné neslané a ani samotná zápletka mě nějak zvlášť neočarovala. Kladnou stránkou filmu pro mě byla hudba a občasné chybování hlavního hrdiny, což z něj nečinilo žádného supermana. S přihlédnutím na obě strany mince dávám 3*. (02.01.2011)

Chápu, že se psal rok 1977, stejně jako chápu, že italská produkce byla spíš dobrá v komedii a nějakej dobrodružnej film se žlutookým orangutanem v hlavní roli byl nad jejich síly, ale tohle je filmařsky katastrofální počin i na tento rok. Ten zvuk (hlavně v soubojích) zněl, jako když se šimpanz v zajetí brání injekci proti vzteklině. Co dialog, tak výblitek...hlavně slečinka a její vyznání lásky, to byl echt zvratek :-/ Většina herců na xichtě víc make-upu, jak holky z baráku rozkoše v Holešovicích. Když si uvědomim, že v těchto letech vznikl jeden z nejlepších filmů všech dob Čelisti a pak se kouknu na tohle, tak mi přijde, že je mezi snímky propast 50ti let ---->20% za exteriéry (01.02.2016)

Tak dnes ráno jsem měl tu čest setkat se zase s tímto osvoboditelem Malajsie. Nebylo to ve vlhké džungli nedaleko Mompračemu, ale u mně v obýváku (vedro tam ale bylo stejné!) a bylo to setkání zajímavé! Vždyť jsme se neviděli více jak 30 let. Ačkoliv na mně se zub času už krapet podepsal, Sandokan vypadal stále stejně. Propocené oblečení, rozevláté havraní lokny, plnovous, proklatě dlouhá a ostrá mačeta a ten ohnivý uhrančivý pohled... Znovu jsem si uvědomil jaké ten muž má charisma a to nejsem perla z Labuanu !... Samozřejmě naše setkání vyvolalo kupu vzpomínek na staré časy a seroš Sandokan - co tenkrát běžel v závěru Studia kamarád každou neděli. Kdo s ním neměl tričko, mikinu nebo alespoň nálepku na penálu byl totální looser. Já ho měl na bílém tričku nažehleného v barvě a s tygrem. Jedna dívenka mi tenkrát na základce prozradila, že se jí líbím, ale ------- jen v tom tričku... Takže bodoval spíše Kabir Bedi. --- Tak jsme tak na sebe v obýváku vyhicovaném na 28 °C koukali a já kolem zahlédl i další známé tváře. Janéze de Gomeru, krásku ..ehh...Džamilu (brrrr!) a samozřejmě bílého rádžu a záporáka v jednom Angličana Jamese Brooka. Film jsem sledoval s lehkým úžasem jak strašná blbina to ve skutečnosti je a s údivem co se mi tehdá na tomhle mohlo líbit... --- Dnes už jsou Angličané coby kolonisté naštěstí minulostí. Mnoho zemiček osvobozených od jha bílého muže si tam dnes tře svobodně bídu s nouzí, hladoví, funguje jen díky humanitární pomoci a čas od času nám předvede něajakou tu echt domorodou občaskou válku systém kmen proti kmeni ! Dnes tam zkrátka mají tu svou vysněnou svobodu a mají jí často tolik, že se jim zase stýská po bílých a tak raději prchají do otrokářské Evropy.... Vše je dnes zkrátka jinak a stejně tak já už nemám Tygra z Mompračemu na tričku. Někde tam vzadu zůstala vzpomínka, ale spíše je to o tom čase dětství, než o kvalitě filmu. Dnešní optikou viděno je to za 2 rudé vlajky s hlavou tygra vyvěšené nad Brooksovou pevností. * * (03.08.2018)