Režie:
Felix van GroeningenKamera:
Ruben ImpensHudba:
Björn ErikssonHrají:
Johan Heldenbergh, Veerle Baetens, Nell Cattrysse, Geert Van Rampelberg, Nils De Caster, Bert Huysentruyt, Robbie Cleiren, Jan Bijvoet, Sofie Sente (více)Obsahy(1)
Snímek THE BROKEN CIRCLE BREAKDOWN vypráví milostný příběh Elise a Didiera. Ona vlastní tetovací salon, on hraje v kapele na bendžo. I přes velké vzájemné rozdíly je to láska na první pohled. On mluví, ona poslouchá. On je oddaný ateista a naivní romantik zároveň. Ona má na krku vytetovaný kříž, přestože stojí oběma nohama pevně na zemi. Po narození dcerky Maybelle je jejich štěstí naplněno. Maybelle bohužel v šesti letech vážně onemocní. Didier a Elise na to reagují velmi odlišně. Maybelle jim však nedává na vybranou. Didier a Elise za ní budou muset bojovat společně. (Cinemax)
(více)Videa (2)
Recenze (121)
Emocionální masakr. Ale hrozně krásnej. Byly tam momenty, kdy jsem propukala v regulérní pláč, a jiné, kdy jsem si říkala, tyvole, to už pravdivějc ani nejde říct. Nevím, jakým zázrakem se tohle téma podařilo natočit tak civilně a nepateticky. Neokoukaní, strašně sympatičtí herci a fantastickej soundtrack. ()
Já mám dojem, že tohle je můj první čistokrevný film z Belgie a kdybych měla psát o svých pocitech, tak jsem docela v rozpacích. Ten hlavní důvod spočívá v mých emotivních zvratech, kde jsem chvíli s hlavními představiteli silně soucítila a vzápětí jsem měla pocit, že Felix ze mě ty slzy chce dostat za každou cenu a to se mně přece jen trochu příčilo. Ale určitě jsem byla nadšená ze sympatických hlavních hereckých představitelů Veerle a Johana, kterým jsem toho Didiera a Elise věřila do puntíku. K mému vyššímu hodnocení určitě napomohla i bluesgrassová muzika, kterou já oproti jiným můžu a nad koncem, který nebyl zrovna podle mých představ dneska mávnu rukou. 70% ()
Pokusil jsem se představit si pocity Didiera a Elise, nedokázal jsem to. Pokusil jsem se vcítit do osobnosti Didiera a zjistil jsem, že nechci. Do Elise jsem se nevciťoval, tu bych chtěl jen chápat a bez falešné skromnosti si dovolím říct, že bych i pochopil. Neschopnost překročit svůj stín svého nabubřelého jáství neučesaného kovboje, kdy mi jedinou a jen MOU vlastní útěchou zůstávají akordy a slova písní sedmibolestných? Ne, tohle odmítám, na bolest totiž neexistuje patent. To už mě život naučil. Intimní náhled někam, kam se nikdy podívat nechci, krutý a vlastně pravdivý, jen nevyvolává kýžené smíření v tónech poslední milostné písně, ale chuť někomu rozbít hubu. Čtyři nasrané, forma jako vystřižená z Dogme95, a to mám rád. ()
Filmy s těmito a podobnými tématy jsou vždy na hraně a záleží pak na každém divákovi, do jaké míry je schopen akceptovat takové množství (uměle hromaděných?) emocí. V případě tohoto belgického midcultového hitu se domnívám, že scénář relativně málokdy sklouzává k vypočítavým atakům na emoce recipientů (srov. Camino), i když na nich vlastně stojí a potřebuje je ke svému naplnění. Je však poměrně chytrý, děj není vyprávěn lineárně. Tento nechronologický způsob vyprávění snímku jednoznačně prospívá, byť vyprávěný příběh o bluegrassovým muzikantovi Didierovi, tatérce Elise a jejich dcerce Maybelle je skutečně triviální. ~ Z jedné recenze jsem se dozvěděl, že zmíněná nechronologická narativní linka připomíná proces, jakým funguje PAMĚŤ. Mozek si logicky z minulosti zapamatovává pouze ty nejintenzivnější momenty a tyto vzpomínky se objevují na přeskáčku, asociativně… Princip paměti a její odraz můžeme shledat i na potetované kůži Elise. Zlé vzpomínky stejně jako paměť nemůže vymazat, snaží se je tedy aspoň zakrýt (= přetetovat). ~ /dále možné spoilery/ Poté, co Maybelle onemocní leukémií, se otevře celá řada existenciálních témat, osudů a emocí. Smrt / nemoc / rakovina stojí v opozici k bluegrass (vynikající soundtrack!!) / životnímu entuziasmu (Co budeme dělat? / Zpívat.) / lásce… Prolíná se chování protagonistů v dobách, kdy se daří, a v dobách, kdy všechno stojí za nic. Důležitá je v tomto ohledu scéna ze svatby, na níž si pár slibuje věrnost v dobrém i ve zlém, v dostatku i chudobě, ve zdraví i nemoci… ~ Jako leitmotiv lze označit OTÁZKU VINY – obviňování partnera, sebeobviňování, obviňování společnosti. Tváří v tvář také stojí víra (Elise) a zdravý rozum (Didier), náboženství a věda. Jeden z nejsilnějších momentů je dle mého soudu Didierův expresivní monolog na jevišti, kdy před plným sálem vykřičí do světa svůj odpor k církvi, která dle něj brání vědeckým pokusům a možnému zdokonalení medicíny. ~ ~ Víte, s kým soucítím? S vědci, kteří, od časů Darwina, tráví čas studováním biologie. S těmi, kteří objevovali tento překrásný svět, popsali a studovali ho. S těmi, kteří strávili celý život, pracujíc v těch nejtěžších podmínkách. A s těmi, kteří slyší na to, že nemocní lidé stále existují. S těmi, kteří zpochybňují teorii evoluce. Protože to byl Hospodin. Hospodin vytvořil vše v šesti dnech. A ne během 4,5 miliardy let. To stačí k tomu, abyste se pozvraceli. Bando idiotů! Ale něco vám řeknu. Hospodin, Bůh ze Starého zákona, před kterým kleká 80% světa, je rozhodně ta nejhorší literární postava. Vyhledejte si to v Bibli. Pozorně si to přečtěte. Hospodin je manipulátor, sadista, vrah a rasista, nepřítel žen, homofob... Je úzkoprsý a marnivý, provádí etnické čistky, žádá si dětské oběti a baví se sadistickou hrou, aby si otestoval lidskou víru. Diktátor, který vytvořil nebe a zemi… A taky lidskost, cíleně proto, abychom před ním padli pokorně na kolena a s úctou vychvalovali do nebes. Já jsem ale k tomuto obrazu stvořen nebyl. Neposlouchám rozkazy takového Boha, jako je on. Jsem lepší, než on. Jsem opice. A bojím se. Vím, že mám milovat bližního, jinak dostanu své. Nepotřebuji k tomu ale Boha. Stvořili jsme si bohy, protože jsme se báli. Beze strachu, bez ignorance. Kdyby dnes někdo tvrdil, že hromy představují Boží hněv, co byste mu řekli? Vysmáli byste se mu do tváře. Ještě jeden Bůh. Ještě jeden Bůh. Ještě jeden Bůh. Má dcerka, Maybelle, má malá dceruška zemřela, protože některé experimenty jsou považovány z náboženských důvodů za neetické. Ale, to je jen detail. Každý rok umírají milióny lidí, protože ten hajzl, papež, zakázal použití prezervativů při sexu. To je jen malý detail, z historického pohledu. Ale ne pro mě! Pro mě ne! () (méně) (více)
Ani bluegrassové melodie, ani působivý vizuál nedokážou zakrýt, že tento belgický oscarový kandidát je velmi prvoplánovou a vyspekulovanou variací na tisíckrát ohrané téma. Snaha o nelineární vyprávění skrze efektní střihy a skoky v čase jsou jen prázdnou zástěrkou, která se snaží vzbudit alespoň nějakou emoci tam, kde od počátku žádné hlubší a autentické city nejsou. Ve výsledku průměrné drama plné protivných scenáristických kliček, na něž se hezky dívá a jež se hezky poslouchá, ale nezanechá vůbec žádnou stopu. ()
Reklama