Neskolko dnej iz žizni I. I. Oblomova
Oblomov
Oblomov
Obsahy(2)
Slavný román I. A. Gončarova o citlivém, ale nepraktickém Oblomovovi a jeho příteli, pragmatickém, aktivním a úspěšném Štolcovi, je dnes stejně jako v polovině předminulého století příběhem o věčném souboji rozumu a citu, o hierarchii životních hodnot. Prubířským kamenem povah obou mužů i jejich společného přátelství se stane jejich společná láska k jedné dívce – Olze. Stejnojmenná filmová adaptace, jíž se ujal jeden z nejznámějších ruských režisérů Nikita Michalkov, patří zároveň k jeho nejkrásnějším snímkům. Prostředí petrohradských paláců či zašlá sláva venkovského sídla Oblomovky v Rusku minulého století poskytly režisérovi i jeho kameramanovi Pavlu Lebeševovi látku k okouzlujícím, výtvarně sugestivním scénám. Hereckému koncertu tří hlavních postav nezapomenutelným způsobem dominuje Oleg Tabakov v roli líného, hlubokého a zároveň nesmírně senzitivního Oblomova, po boku s Jelenou Solovjejovou v roli Olgy a Jurijem Bogatyrjovem v roli Štolce. Oblomov patří k filmům, o nichž by se dalo říci, že byly natočeny srdcem. O tom, na čí straně ve věčném souboji rozumu a citu stojí sám režisér, svědčí jeho vlastní slova: „Natočil jsem Oblomova tak, jak jej Gončarov napsal. Ačkoliv nás na mnoha stranách přesvědčuje, že je třeba být aktivní a bystrý jako Štolc, nejlepší části románu patří Oblomovovi – jeho dětství a vztahu k Olze.“ (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (71)
Mamánci a lenoši všeho druhu mohou zajásat, v Oblomovovi naleznou ještě vyšší level všech svých nectností a tím pádem i omluvu pro svoji životní pasivitu. Je smutné i dojemné zároveň dívat se na životní trosku, která 12 let prospí na gauči, převracejíc se ze strany na stranu. Oleg Tabakov hraje sice tradičně na vysoké úrovni, ale přece jen ve věku 44 let mi na Oblomova, kterému je jen mírně přes 30, připadal poněkud přestárlý. Na to, abych dal více než 3*, trpí Oblomov tradiční sovětskou (ruskou) nemocí, tedy neochotou stříhat. Je to rozvláčné, se zbytečnými flashbacky do dětství, které narušují už tak pomalý tok vyprávění. Román jsem nečetl a u filmového zpracování mi chyběla hlubší analýza, z čeho vychází Oblomovův životní postoj. Odhaduji, že Gončarov chtěl obžalovat zároveň i politický systém v Rusku, který určitě k aktivnímu životnímu projevu příliš nevybízel, a nejspíš chtěl i zkritizovat sociální rozvrstvení Ruska. Pokud jste majitelem 350 lidských "duší", máte příjem zaručený a nestimuluje to ke snaze uživit se sám. Za vidění určitě Michalkovův film stojí, je ale nutné obrnit se trpělivostí a přistoupit ke sledování filmu řádně odpočatý. Celkový dojem: 60 %. ()
Zcela se ztotožňuji s tím, jak Michalkov přetransformoval vyznění Gončarovova románu (který mám moc rád i v původní podobě), je blízké mému naturelu a pohledu na svět. Dojem mi jen místy sráží občas umělohmotná Artěmjevova hudba (naopak použitý Rachmaninov a Bellini je to nejlepší pro vystižení atmosféry). ()
Klasický představitel "zbytečného člověka" se do filmu převádí z ruské literatury obtížně. Vystihnout onu chronickou lenost, neschopnost učinit rozhodnutí a ztrátu motivací k životu s sebou nutně nese nebezpečí rozvláčnosti, opakování se, stereotypu, což filmovému tvaru škodí. Ani zde se tomu autoři úplně neubránili, za což ubírám jednu hvězdu, a to i s vědomím, že si nejsem jistý, jestli se to vůbec dalo udělat líp. ()
Teď, když jsem viděl film znovu, zaujalo mě v něm zejména téma vlivu rodičovské lásky na utváření osobnosti dětí. Na jedné straně je tu Oblomov, kterému se dostává naprostého přijetí z matčiny strany; je to láska hřejivá a poutající, předznamenávající hrdinovu budoucí pasivitu, lenivost a neschopnost samostatného odpovědného rozhodnutí. Na druhé straně je tu Stolz, v jehož životě je dominantní otcova láska, navenek chladná a odmítavá, vedená touhou po synově osamostatnění. Druhý hrdina se oddává horečné aktivitě - podvědomě se tak snaží naplnit otcův sen a zasloužit si jeho přijetí. ()
Váham, či nedať tomuto vynikajúcemu filmovému dielu maximum, ale nemôžem. Pasivita a nedôvtipnosť Oblomova ma tak nudila a rozčuľovala, že som mala chuť ním zatriasť aby sa prebudil a žil! Pasivitu chápem, a pripisujem ju výchove bez systému, ale prečo mal také nízke sebavedomie, to je pre mňa záhadou. Ale mužské jednanie je pre ženy dosť často záhadné a nepochopiteľné (platí to aj opačne, samozrejme:-)) Veľmi silné**** ()
Reklama