Neskolko dnej iz žizni I. I. Oblomova
Oblomov
Oblomov
Obsahy(2)
Slavný román I. A. Gončarova o citlivém, ale nepraktickém Oblomovovi a jeho příteli, pragmatickém, aktivním a úspěšném Štolcovi, je dnes stejně jako v polovině předminulého století příběhem o věčném souboji rozumu a citu, o hierarchii životních hodnot. Prubířským kamenem povah obou mužů i jejich společného přátelství se stane jejich společná láska k jedné dívce – Olze. Stejnojmenná filmová adaptace, jíž se ujal jeden z nejznámějších ruských režisérů Nikita Michalkov, patří zároveň k jeho nejkrásnějším snímkům. Prostředí petrohradských paláců či zašlá sláva venkovského sídla Oblomovky v Rusku minulého století poskytly režisérovi i jeho kameramanovi Pavlu Lebeševovi látku k okouzlujícím, výtvarně sugestivním scénám. Hereckému koncertu tří hlavních postav nezapomenutelným způsobem dominuje Oleg Tabakov v roli líného, hlubokého a zároveň nesmírně senzitivního Oblomova, po boku s Jelenou Solovjejovou v roli Olgy a Jurijem Bogatyrjovem v roli Štolce. Oblomov patří k filmům, o nichž by se dalo říci, že byly natočeny srdcem. O tom, na čí straně ve věčném souboji rozumu a citu stojí sám režisér, svědčí jeho vlastní slova: „Natočil jsem Oblomova tak, jak jej Gončarov napsal. Ačkoliv nás na mnoha stranách přesvědčuje, že je třeba být aktivní a bystrý jako Štolc, nejlepší části románu patří Oblomovovi – jeho dětství a vztahu k Olze.“ (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (71)
Jeden z mých nejoblíbenějších románů, ale nejen to, i tahle filmová verze mi přijde zcela adekvátní. Nebýt filmu, nešel bych si koupit tu knihu, která byla ještě hlubším zážitkem, přesněji řečeno jiným, neb film má asi větší limity než psaná verze. osobně mě zaráží, proč autor - Gončarov dál nepokračoval v podobných románech, ale pak se věnoval už ne tragikomedii, jak by se řeklo dneska, ale spíše jen dramatu. Oleg Tabakov byl i u nás dosti známý herec, Jelena Solovej, hlavní ženská postava sice není to co bych si představoval na tak obtížnou roly, kterou hlavní hrdinka by měla umět ztvárnit, ale nekazí to tomuhle dílu natolik, aby si toho divák všímal a tudíž ho to rušilo. Slovo "oblomovština" se prý jeden čas používalo pro jistý druh lidí, pro jejich životní styl, ale nevím, kdyby to už někdo za mého mládí vyslovil, tak by většina lidí nevěděla o čem to řečník mluví... A přece i nadále se podobné styly života mezi lidmi vyskytují. Tedy tak jak to bylo dříve, je nyní a bude i v budoucnu. proto stojí za to snažit se pochopit toto dílo. Je o člověku, o tom jaký může i být a jak může svůj život prožít!.... OBLOMOV, jak se dole u dalšího komentátora dovídám není NOVELA, nemá ten rozsah, je to román, ejho rozsah je 468 stran. Novela má obvykle kolem 100 - 150 stran. ()
N. Michalkov ma ešte nesklamal. Aj keď je Oblomov z diváckeho pohľadu menej atraktívny, rozťahaný i bez nejakej výraznejšej dejovej linky, stále má Michalkovov rukopis i humor, ktorý ma baví. Hlavná postava je poriadny mulo a povaľač, ale nečakane ho zasiahne láska ako blesk z jasného neba a zrazu cíti energiu a chuť do života ako nikdy predtým. Film je pomerne dlhý, na STV bol rozdelený na dva diely. Strihať by bolo z čoho, určite sa film dal skrátiť kľudne aj o 30 minút a to bez straty duše filmu. Niektoré zábery boli zbytočne dlhé, dokonca i celé scény, ale pravdepodobne to bol zámer. Nie som nadšený ani sklamaný, ale prikloním sa k slabším štyrom hviezdam. 70%. ()
nejméně vhodná volba filmu ke sledování ve stavu vysoké únavy a spánkové deprivace. těžká únava a rezignace sálají už ze samotného filmu, ačkoliv jsou převážně jiného druhu - jde o hlubokou životní melancholii, jaká snadno bují v citlivých duších žijících bez lásky, ideu života jako mrákotného stínu, který zůstává člověku coby památka na něco minulého, zpola zapomenutého, možná nikdy docela nepřítomného. časté a náhlé, ničím neuvozené retrospektivní odskoky mohou budit zdání nadbytečných přerušení, zatímco právě v nich dospívá film ke svému naplnění. v nich a v křehkých momentech, které spolu Ilja Iljič s Olgou sdílejí. /// literární vstupy vypravěče usilují o odstup a objektivní vnímání postav a jejich počínání, zatímco "šmátravá" kamera Pavla Lebeševa a extatická hudba Eduarda Artěmjeva působí zároveň v opačném směru - čistě filmovou metodou přibližují postavy divákům citově a intimně. zejména práce s barvou, velikostí záběru, jeho zasvětlením a snivé jízdy kamery - tolik typické pro Michalkovovy filmy - pomáhají ilustrovat citový život Gončarovova (ne?)hrdinského Oblomova a dodávají na hloubce přemýšlivým dialogům, střetům hodnot a reflexi jistých sklonů jistých lidí... anebo snad člověka jako takového. ()
V čem vlastně spočívá ta oblomovština? To není jen lenost nebo nerozhodnost či nuda....nužno padumáť... Oblomov i jeho sluha Zachar opravdu dojímají. Dala bych i plný počet, ale film na mě působil dost rozklíženě. Také bych nepotřebovala orámování snímku scénami z dětství a nečekaná změna v tempu, kdy po dlouhých pohledech na dno hrnku náhle vypravěč vypoví, co proběhne v dalších generacích, mě také nepotěšila. ()
Bezpochyby umělecké - a adekvátně poetické, leč zároveň i neskutečně úmorné ... skoro až k nepřečkání. Nedokázala jsem se jen tak DÍVAT - musela jsem se nějak odreagovat, abych to celé přežila a uchovala si duševní zdraví. Takže jsem ŽEHLILA, vážení přátelé - ne nějak dramaticky úporně (a úsporně), aby za mnou byl vidět kus PRÁCE ... spíš jen tak lehce, nezávazně, abych se osvobodila - od Oblomova a jeho světa ... a přitom jsem s trochou sadomasochistického uspokojení sledovala, kterak se lze PROTRPĚT životem. Mám pochopení pro hlavního "hrdinu" ... pro všechny ostatní důležité i nedůležité postavy ... dokonce i pro ty, kteří zachytili jejich filmové osudy na filmové plátno - leč víc jak 3* nikomu z nich z mého pohledu nepřísluší. ()
Reklama