Kikudžiro

Rozhodně to není všední film, ale brada mi nespadla. Kitanův "strýček" je opravdu mazák a klouček měl nervy ze železa. Nechat si nadávat za špatné typy na dostizích nebo prosedět dvě noci v autobusové čekárně, to už chce nějaké sebezapření. Pod bodrou slupkou ale dříme zlaté srdce, jasně..... ale bylo to - zvlášť v některých partiích - zbytečně dlouhý. (24.01.2005)

Nádherná lyrická báseň o chlapci, který měl byl o prázdninách sám, ale nakonec bylo všechno jinak. Masaova pouť za maminkou, kterou touží spatřit, je nevšedně pojatou road movie, které dal Takeshi Kitano výtvarným hereckým i režijním pojetí svojský styl, který je někde mezi dětským deníčkem a poetickou vřelostí evropského vypravěčského filmu. Epická žíla je defacto druhotná a příběh v pravém slova smyslu vrcholí tehdy, když má film odslouženu asi polovinu stopáže. O něj ale tak dalece nejde. Jde o požitek a procítěnost. Kitanovo umění udělat z cesty chlapce a jeho průvodce – "strýčka" hrubána, vejtahy a kašpara od nátury – nevšední a s labužnickou pomalostí recitovanou báseň o lásce, naivitě a dětství, dosahuje absolutní dokonalosti. Kamera se často distancuje od přímé dějovosti a libuje si v lyrickém panoramatizování, střih zdánlivě rozbíjí tok času a podává často střípky událostí, výtvarné doplňky a Masaovy sny dodávají všemu magický ráz. Kikudžiro je v jádru takový Kolja po japonsku, ale tam, kde byl Svěrák dojičem slz, je Kitano působivým básníkem, který dobře pochopil, že kouzlo není v explicitnosti sdělovaného. Jeho film má neobyčejný humor, který zajišťuje sám režisér svou rolí obhroublého klauna (svým způsobem velice podobného postavě Shinkichiho z pozdějšího Kitanova filmu Zatoichi). Humor "strýčka" je plný přehmatů, přehnaného sebevědomí a velmi křupanského chování, pod kterým se ale skrývá dobrá duše. "Strýček" přitahuje různé další podivíny, s láskyplností stvořené a sehrané figury, které Masaovi zařídí ty nejpodivnější a nejhezčí prázdniny. Ohrané? V tomhle balení nikoli. Navíc hudba dvorního kapelmajstra Hisaishiho je prostě a jednoduše geniální a svojí křehkou krásou a nestylizování přesně vystihuje hořko-sladkou notu Kikudžira. Protože Kikudžiro není jen filmem o nacházení a radosti, ale především o ztrácení, která nás nutí nacházet. Je to film, který se jako mozaika složí a ještě pozdě v noci jsem těžko dusil záchvaty smíchu, když jsem pozoroval celý obrazec z odstupu. Pohlazení po duši, nic lepšího mě nenapadá. (24.01.2005)

Tohle není ani tak film, jako vyprávění. Příběh citlivý, úsměvný a lidský s typickou asijskou náturou, která čiší jistým těžko popsatelným druhem energie. Když si vezmete film, dostanete rychlé mihotání děje, rychlé střihy mezi jednotlivými scénami, ale tohle tady neplatí. Jak už jsem zmínil, tady jde spíš o vyprávění, takové jaké si alespoň jednou za život odbudeme, když vyprávíme kamarádům, nebo známým něco, co si naše fantazie nějak poskládala dohromady. Vyprávění protkané jakýmisi nápadnými znaky road-movie. Takeshi Kitano je zručný vypravěč a neméně schopný režisér. S typickým hereckým projevem, kolíbavou chůzí, zabarvením hlasu, dodává svým filmům originální a osobitý ráz a šmrnc. Nevím jestli je Kikudžiro tak zvláštně pojaté, ale tady mi právě ten Takeshiho styl příliš nezapadl do dění, které se na "plátně" rozvíjí. Jasně, tohle není samurajské drama, ani akční gangsterka, ale do obou těhle žánrů si jej dovedu zařadit mnohem lépe. Krom té provázané úsměvnosti, která je spojena s nitek jednotlivých situací, jasně vyniká hudební doprovod skladatele Joea Hisaishiho, který svou poetickou barvitostí pomáhá lidsky citlivé téma dostat na tu správnou úroveň vnímání. Protipól pro Kitanovu osobitost v podobě dětského herce Yusuke Sekiguchiho skvěle podtrhl atmosféru, zvýšil ten už několikrát omílaný citlivostní potenciál. Ale přesto nemůžu dát plný počet. Takže tady to bude za 4 hvězdičky rovné. Těžko říct, jestli mi Kitano opravdu přišel oproti jiným svým snímkům tak málo uvěřitelný, ale to co filmu a hlavně příběhu jako takovému nejde odečíst a co je prostým a holým faktem, to je ta jeho nepředstíraná opravdovost. (24.01.2005)

Když jsem si pustila film a viděla osamělého chlapce Masaa a trochu natvrdlého strýčka Kikudžira (bezchybně zahraného režisérem), zajásala jsem, že jsem si vybrala dobře a těšila se na jejich cestu, doprovázenou krásnou hudbou Joea Hisaišiho. Příběh se slibně rozvíjel a během 120 minut kvalita a poutavost neklesla, právě naopak, objevilo se tam i několik vtipů, které rozesmějí, zejména v podání Kitana. I přes to, že jejich cesta trvá na plátně dvě hodiny, tvůrci nemuseli řešit problém nedostatku nápadů, jak se bohužel často stává. Nápadů totiž měli dostatek a dokázali je ztvárnit tak, aby bavily. (06.11.2010)

Poeticky road movie o chlapcovi a nevrlom chlapikovi, ktory ho doprevadza na ceste za matkou. Ma to pomale tempo, jednoduchy dej s minimom podzapletiek. Je to vyplnene obycajnymi epizodkami bez väcsieho vyznamu. Vztah medzi chlapcom a Kitanom sa odvija tiez len pozvolne a k nejakym prehnane emotivnym situaciam nedôjde. Najviac ma bavil nevrly Kitano, ktory vsetko ofrfle. Aj melon zadarmo. Nie je dost chladny, ma vela jadierok. Proste neskutocne komicky magor. A aj bez brutalnych scen ukazuje, ze ma co divakovi ponuknut. Cely cas to ma detsky hravu atmosferu. Miestami to je az prilis rozvlacne a normalne by som dal 3 hviezdicky, ale stvrtu naviac si film zasluzi za nadhernu hudbu, ktora filmu dodava pohodovu atmosferu. 8/10. (16.10.2016)