Režie:
Tomasz WasilewskiScénář:
Tomasz WasilewskiKamera:
Jakub KijowskiHrají:
Mateusz Banasiuk, Marta Nieradkiewicz, Bartosz Gelner, Izabela Kuna, Mirosław Zbrojewicz, Katarzyna Maciąg, Katarzyna Rosłaniec, Olga FryczObsahy(1)
Mladý sportovec Kuba, žijící s matkou a přítelkyní Sylwií, se jednoho večera seznamuje se stejně starým Michalem. Mezi oběma mladíky se začíná rodit křehký, ale nepříznivými okolnostmi komplikovaný vztah... Vizuálně podmanivá gay romance se citlivě dotýká otázek odhalování lidské sexuality, hledání vlastní identity i touhy po její akceptaci společností. (MFF Karlovy Vary)
(více)Videa (2)
Recenze (22)
Čo tu teda máme ... chlapca, ktorý miluje svoje dievča, ktorého matka často a dlho bozkáva na ústa, ktorý zbožňuje svojho nového priateľa no a medzi tým všetkým sa zmieta. No a koniec, ktorý ukrajuje z môjho hodnotenia. Výborne natočené, mne sa to páčilo ... ale niet sa čo čudovať, je to predsa film z Poľska. ()
I když hlavní hrdina byl možná rozháraný příliš, bylo skvěle zachyceno jeho mlčenlivé (rozumějte: chlapské) utrpení. V případě jeho milence pak odmítání homosexuála příbuzenstvem, ačkoli se navenek mohli tvářit tolerantně. Gay romance vedle udržování hetero vztahu byla tentokrát uvěřitelná. Zvláště když postava heterandy pořád zamilované navzdory odhalení jiné orientace partnera byla napsaná, zahraná a obsazená mnohem lépe než v Letní bouři . K tomu přirozená a funkční nahota a hetero i homo erotické scény. Nicméně opět zavádějící spojování synovy homosexuality s dominantní matkou a nepřítomným otcem, zde navíc "obohacený" o incestní pnutí z matčiny strany (i kdyby to byla macecha). Nelíbilo se mi ani téměř ospravedlnění útoku jako pomsty, protože gay se mohl stát obětí i bez provokace, najmě když útočník homofob byl. 78% (P. S.: Koukám, že podle anotace to byla matka, ale nemám dojem, že by to ve filmu bylo takhle jasně. Nebo se zdráhám uvěřit, že to pnutí bylo opravdu incestní.) ()
Zprvu jsem byl nadšen, že Poláci se pustili do této tematiky a i z hlavních hrdinů, že to byli normální hezcí mladí chlapi a ne vykroucené buzny. Ale mé nadšení postupně trochu opadlo a především zavěr - pro mě hnus, nesnáším krváky, násilí, jako kdyby film sám nabádal, že za to, jak se představitel choval, zaslouží smrt... 6655 ()
Chtěla jsem se vyhnout tomu, abych tu psala o tom, jak mě zklamal, ale to prostě nejde. Zklamal mě. 70 minut filmu mi přijdou zcela špatně využity. Tvůrci propásly okamžiky, ze kterých se dalo mnoho vytěžit. Přijde mi, že dost scén na sebe i hůř navazuje. Na film se nešlo dívat jednoduše, příběh se mnou neplynul onou lehkostí povznešenou označením, že jde o festivalový snímek. Moje pozornost kvůli tomu usínala. Zbylých 20 minut mě ovšem znovu probralo, tam jsem se místy i povznášela s lehkostí. Ale i přesto mi přijde, že film má o dobrých 10 minut navíc. Čekala jsem, že by film možná vygradoval scénou, kdy Kuba stojí na mostě, to se bohužel nestalo a místo toho se objevil konec, který se tak ošklivě a okázale snaží hrát na city, až to hezký není. Stejně tak jako se Kuba ztrácel ve svých citech, tak já se ztrácela v tomhle zvláštním filmařském počinu. Co mu ale upřít nemůžu, je úžasná kamera. ()
Svým smutkem a toporností okouzlující pokus osvětlit temné stezky ve zdánlivě jednoznačné mapě mezilidských svazků, podle níž se v Polsku projektují slepé autostrády budoucnosti a legitimizuje protikřesťanské náboženské (či nacionální) násilí. Ale jinak: studie chladu soudobých vztahů, námětu schopného svou hmatatelnou prázdnotou předčít i zabydlenou odcizenost novovlnných snímků přelomu padesátých a šedesátých let. Film mě zklamal. Již jen jeho zdánlivá věcnost mi přišla příliš reklamní: založená na sdílených – tedy konvenčních – obrazech, odosobněných, nenarušitelných osobním prožitkem, zkušeností hrany, což se střetávalo s vlastním bolestným příběhem, který – kvůli své rezignaci na sebe sama - v tomto provedení klesal v plačtivý kýč, tvrzený polymorfní krutostí, jež jej pointovala. Místy až fetišistická pozornost postav k vlastním i cizím tělům tak znenáhla začala vyznívat směšně: jako když se figuriny v obchodních domech začnou pozorovat a vážit lichost své uniformity. Miluji polštinu a radost z rozumění mi zatemňovala hluchotu dialogů, ale zpětně se i ta rozehřměla a nezbylo nic víc než výkřik. A přispělo k tomu i neherectví herců, plochost tváří a mělkost gest, z nichž se nedalo odečíst víc než z reklamních spotů. Kdo tak netečně reaguje na utrpení? A to je málo vzhledem k tomu, čemu chce hlavní hrdina vzdorovat, tedy předně vůči jazyku, který se soudobým polským diskursem jeví být měřítkem normality a vlády. Stereotypní, navyklé obrazy pochyb, nejistot a chtění nezmohly nic vůči slabosti, která se místy exponovala… Smutné a laciné (ale přiznávám, že v jiných očích i: tragické a „k nezaplacení“ .)… PS: Z kritického výstřelu proti polské exploataci se ztratila žena. Její „národní“ ponížení chápu jako ještě hlubší bezpráví, než jaké nasvěcují vytrvalé, ale svévolné zářivky vzpírajícího se režiséra. ()
Reklama