Dohonit vítr

Mladá norská venkovanka usazená v Berlíně se vrací jako světobčanka do rodného hnízda a zjišťuje, že zanedlouho splyne se zdejší prostředností k nerozeznání. Ačkoliv nepřestává žít svou divadelní rolí, odstupem od svých nejranějších kroků, prvních a nenapravitelných vin a neodčinitelných ne-lásek, splývá se vší zdejší odcizeností. Neodchylně od prvního záběru, žije svou umělostí, dyzajnem, a ponořená vně sebe opisuje donekonečna svůj stín, zatímco svědci její nedávné tváře odsuzují svou paměť z nezapomínání. To vše snímáno slepou reklamní kamerou, v záběrech stříhaných bezduchou myslí žijící v umělých efektech citů. Když se konečně, po osudových střetech s prvním a prvnějším milováním a po zásadních životních vyznáních přesype písek z přesýpacích hodin na samé dno, nezbyde nic než předvídatelné vyvrcholení, či přiznání si zákonitosti, že i každá reklama jednou skončí cizím příběhem… (07.04.2018)

Kamera.Nádhera. A příběh...ten nevlídný sever, kde i léto vypadá jako říjen, musím uznat, má svoji podmanivou krásu. Uznávám nerada, já teplomilka. Ale musím. jedna zemřelá babička a její vnučka, přijíždějící na radu svého snoubence , za svým ovdovělým dědečkem, se kterým, zdá se, to nebude mít zrovna jednoduché. Starý život vyplouvá na povrch a odkrývá nejedno bolavé tajemství. A konec trochu naděje...snad.. Vynikající herecké výkony a hudba, moc hezký film. (31.08.2015)

V hlavní roli vítr a bolest ze zlých vzpomínek na mrtvé, které na rozdíl od nich nelze pohřbít, protože jsou i po letech živé. Postavy tedy před nimi alespoň utíkají. Anna do Německa za kariérou a nepříliš funkčním vztahem, její dědeček do dobrovolně zvoleného vyhnanství samoty a tesař Håvard k práci a péči o malou dcerku. Když smrt Anniny babičky zapříčiní jejich setkání a každý z nich se musí podívat pravdě do tváře. Dohonit vítr je citlivá a poetická záležitost, kde silněji než slova mluví propracované záběry sychravé pobřežní krajiny a také gesta a tváře hlavních protagonistů, zvlášť Marie Blokhus, která hraje Annu. Odpustit sobě je často těžší, než odpustit druhým. „Však když jsem posoudil vše, co jsem vytvořil svýma rukama, za jakým cílem jsem se lopotil, všechno bylo bez významu, pouhé pronásledování větru.“ (05.05.2016)

[FebioFest 2014, Praha] Milý festivalový snímek, který především díky krásné norské přírodě a hláškujícímu dědovi určitě stojí za zhlédnutí. Právě postava dědečka Anny je nejen tím, co drží film pohromadě, ale zároveň i důležitým faktorem, díky kterému komorné (samo o sobě nepříliš zajímavé) drama nespadá do roviny absolutní nudy. Malá, byť malebná vesnička, ve které se děj odehrává toho totiž moc nenabízí a ani vedlejší postavy příliš nezaujmou. Celkově u mě ale převládla spokojenost - 4* a mé doporučení jsou tak zcela na místě. (14.04.2014)

Anna přijíždí kamsi na norský venkov k mrzoutskému dědečkovi na babiččin pohřeb. Děda je naštvaný na celý svět, protože nejen že ovdověl, ale před časem přišel i o syna a snachu, Aniny rodiče. Jak už to tak bývá, hrany se časem obrušují a vnučka s dědou nacházejí k sobě cestu. Dobré, ve druhé půli emocemi nabité drama. (14.08.2019)