Palo Alto

Není to dokonalý, ale upřímně autentičtější teenage film jsem asi neviděl. Palo Alto je prosté veškerých žánrových klišé od kultovního Breakfast Clubu po horší midkult Perks of Being Wallflower. Neodkazuje se na žádnou popkulturu, necituje se žádná literatura, nejsou tu dané třídní role, nikdo tu není prokletým básníkem a nikdo nevede pseudointelektuální řešky. Jediný odkazy se objevují v soundtracku na pařbách, u kterých je jasný, že Die Antwoord nebo Mac DeMarco zaznít můžou. Z nejmladší Coppoly jde vidět, že se všemu pečlivě a odhodlaně vyhnula. Navíc ví, že autenticitu je třeba hledat u samotných teenagerů, což dosáhla konzultací samotných herců se svým scénářem. Tomu taky odpovídá jazyk kalifornského předměstí, kde se nejzásadnější emoce vyjadřují jen ztěžka a nepřiléhavě. V tomhle ohledu si také Gia bere hodně ze Sofiina Ztracena v překladu. Neutěšenost a rodinné problémy hrdinů (abuse, opiátová krize) probublávají jen tak mimochodem, jako samozřejmost reality, které všichni čelí a každý se s ní potýká po svém. Ve výsledku strašně dobrej film, který umí svý mimoslovní sdělení podat na jedničku. (02.05.2018)

Další z rodiny Coppolových ukazuje, že talent je prostě dědičný a prezentuje nám život mladých lidí takovým způsobem, že místy dost cítíme beznaděj, stejně jako jakousi slabou naději. Natočeno dobře, ale samotný příběh mě prostě nějak nedostal. Možná nějaký lepší tah na bránu, jiné zvraty, nevím, něco. Takhle je to dobré, ale zapomenutelné. (07.08.2014)

Náladový mix tvorby tety Sofie a Guse van Santa. Tohle trochu depresivní a posmutnělé kalifornské dospívání zajištěných děcek samozřejmě moc děje nepobralo a postavy místy dost štvou svou neschopností cokoliv udělat/změnit, ale vydrželo mě to zajímat celou dobu. Jen nečekejte, že se vám film ve finále nějak výrazně odmění. Emma Roberts velká sympaťačka a Giu sledovat. (30.07.2014)

Pověru o dědičnosti talentu zde Jack Kilmer, starýho Kilmera syn, lehce vyvrací... je ale docela dobře možný, že hlavní vinu nese fakt, že Val sám nemá na rozdávání, čemuž se po vysilujícím prokousávání nudou už nějak nemám chuť hlouběji věnovat. To za prvé. A za druhé - když já ty teenagery už nějak nemůžu. A za třetí - nevím, kde vzal autor anotace ta překvapivá infa o třídním oblíbenci a "neuvěřitelném" malířském talentu... a ještě jako by tato pseudo-pozitiva měla mít bůhvíjaký vliv na jeho celkovou netečnost i děj - neděj. Jinak doufám, že mají Coppolovi jmenovku na zvonku, ať dlouho nehledám, až se budu chtít zase někdy pořádně umrtvit jejich filmovou hypnózou... a ani luskat prsty nemusí, beztak všechno zapomenu. Viděno v rámci Season Challenge Tour - týden s filmy o dospívání. (15.12.2015)

To je zase dilema. Na tomhle filmu mě nejvíc mrzí jedna věc - zakončení. Posledních třicet minut vás film připravuje na NĚCO, co má přijít a vy tušíte, že to NĚCO přijde a najednou se objeví závěrečné titulky a vy se cítíte tak nějak... podvedeni, že to NĚCO nepřišlo. Celkově s Palo Alto problém nemám, je to milý, ačkoliv trochu depresivní film s krásným soundtrackem a kouzlo to má, ale přeci jen nám nepřináší nic nového. Takových filmů o zachycování životů zmatených dětí, které jsou někde na pokraji dospělosti a vyrovnávají se s tím po svém je nespočet. Každopádně knihu od Jamese Franca si přečtu a kdo ví, třeba tu čtvrtou hvězdičku časem přihodím. (31.07.2014)