Křižáček

Přirovnání filmu a platónské jeskyně zcela sedí, ale v případě "Křižáčka" v tom smyslu, že stíny ožívají díky tomu, jak se do nich projektuje samo publikum. Kdo se napojí na začátku vlastními rodičovskými úzkostmi, má vyhráno. Pro ostatní je zásadní překážkou naprostá prázdnota postav a nepřítomnost napětí, které v jiných podobně stylizovaných filmech startuje pozornost diváků. Kadrnka a spol. ovšem před publikum vystavěli několik překážek, které mohou odvést zájem zcela jinam. V praxi pak film připomíná spíš happening, kde je záhy zajímavější a zábavnější sledovat nikoli plátno, ale sál, případně vzdát snahu se na film naladit a sledovat ho jen jako mechanický tvar. "Křižáček" není film bez chyb, ale je dobře, že vznikl i že dostal hlavní cenu ve Varech. Nabízí se vzpomenout na základní argument vášnivých debat kolem žánrové produkce v Německu: Je dobře, když místo jednoho výtečného žánrového filmu vznikne deset nedokonalých? Ano, protože kinematografie není kolekce osamocených výjimečných děl, nýbrž celá provázaná sféra, která se vzájemně stimuluje. (14.07.2017)

Křižáček je určen výhradně klubovému publiku. Pochybuji, že by konzumní diváci vydrželi film shlédnout až do konce. Já to mám tak půl na půl. Je velká škoda, že film není černobílý, ztratily by se tak nevěrohodné reálie, které na mě jako středověk moc nepůsobily a nebyl by tak ani vidět ten televizní obraz, i když byl snímek natočen v klasickém tv ořezu 4:3. Samotný příběh, kde Karel Roden putuje krajem a hledá svého syna má zvláštní atmosféru, ovšem některé strojové dialogy vyloženě šustí papírem a scéna s předávání mince v dětských rukách je nekonečně zdlouhavá. Největší klady spatřuji ve zvuku (zpěv ptactva) a v meditativní hudbě Ireny a Vojtěcha Havlových (soundtrack mám doma na vinylu), pasáže na violoncella mě chvílemi připomínala Vladimíra Godára v Záhradě. Každopádně mezi novodobou českou kinematografií je Křižáček úplně jinde. (21.09.2022)

Jsem naprosto běžná filmová konzumentka, klasická divačka. Takhle zpracovaný filmový příběh pro mně nebyl, bohužel. Je velmi těžký a náročný, tím pádem i uspávající. Moc se toho tady neděje. Roden někam jede na koni, Roden slze z koně, pak něco málo řekne, vybaví se mu snová vize, pak zase sedne na koně a jede, ukáže někomu na hadříku namalovaný obrázek svého malého synka. Nic jiného jsem v tomhle filmovém příběhu neviděla. Nejdříve jsem si myslela, že se snaží najít sám sebe, ale tahle hloubka tu nebyla. Takže jsem hledala někde jinde, ale nenašla. Moc jsem tenhle film nepobrala a teď ještě nechápu, proč sem Karel Roden vlastně vůbec vlezl. (10.07.2018)

Křižáček splnil to, co jsem požadoval. Vizuálně mě uspokojil. A k tomu všemu přinesl i trošku toho středověku do českého filmu, což není nikdy na škodu. Škoda, že zrovna v takovém artovém duchu, jako je to v případě tohoto filmu. Je mi totiž jasné, že přístup Křižáčka běžný konzumní divák jen tak nedá. Pomalé vyprávění, statické záběry, nulový průběh děje...to všechno je Křižáček. Ale i přesto jsem v něm našel určité zalíbení...zřejmě v atmosféře ve spojení s hudbou...že jsem měl nutkání na něj dál a dál koukat a čekat, kam mě ve středověké Evropě tvůrci dál zavedou. (20.07.2018)

Na festivalově oceněném filmu řadový divák hledá to, co odborníky zaujalo. Základní myšlenka tohoto snímku byla natolik utajená, že jsem ji neodhalila. Nebýt výstižného názvu, těžko by nepoučený divák zjistil o co tam jde. Logiku bych nehledala. Pokud by se ustaraný otec vydal na koni hledat ztraceného malého syna jdoucího pěšky po jediné lesní cestě, měl by za hodinu po starosti. Pokud se ho vydal hledat až za měsíc, není to starostlivý otec. Je to film pro jednoho herce, s čímž se Karel Roden slušně vypořádal. Levná nenáročná výprava i kostýmy. Určitou poetiku a originalitu příběhu nelze upřít. Největší zážitek z filmu měl zřejmě uživatel mchnk, když se díval ve velkém kině na tento snímek zcela sám. Podobně jsem dopadla já, když jsem chtěla prodiskutovat včerejší televizní premiéru se svými známými. Nebylo s kým, nikdo se nedíval. (01.07.2018)