Sobecký obr

Britská sociální dramata mají silný zvuk a Sobecký obr tento fakt jen potvrzuje. Naprosto nekompromisní, syrový a přesto silně zúčastněný pohled na dvojici sotva dospívajících kluků, jejichž nedětský svět je omezen jen honbou za elektrickými kabely a kovovými předměty v nehostinném industriálním prostředí severní Anglie. Téma může kdekoho odradit, proto je na místě říct, že jeho podání od prvních momentů uchvátí a naprosto sebejistě dávkuje divákovi jednu ránu za druhou, provláčí ho špínou, deziluzemi a nejhlubším možným dnem, aby se nakonec v pár nenápadných dovětcích odrazilo do již neočekávaných výšin. Hlavní hrdina v leččems připomene nezvladatelného chlapce z filmu bratří Dardennových Kluk na kole a film jej nechá projít podobným i když daleko vyostřenějším vývojem. Společně s jeho přítelem, který je přesným opakem jeho bezhlavé nestálosti a neschopnosti citového prožitku, vytváří nezapomenutelnou dvojici emotivně symbolizující sílu i tíži skutečného přátelství. Sobecký obr slibuje silný zážitek, který však nechce zanechat hořkou pachuť, ale naopak najít určité vysvobození z jinak přepjatě podaných životních podmínek postav. Právě proto je jeho konečný účinek tak mocný a i když je to klišé, myslím, že hrobové ticho během závěrečných titulek je určitě spolehlivým lákadlem na tento nenápadný skvost. (28.06.2013)

Jaký je rozdíl mezi britským sociálním dramatem a mysteriózním thrillerem? Žáádnýýý! Obojí je zdánlivě neskutečné... Špatná zpráva je, že se i my stylem života blížíme mílovými kroky ke zmatkům v žánrech, jsme totiž mimořádně chytlaví k přebírání negativ od zemí, které obdivujeme, takže doba, kdy dítě nazve matku idiotkou zasranou a ta řeší problém obviněním školy ze selhání, je již blízko... jen co začnou dětem zabírat energiťáky, které si oblibují stejně, jako Arbor a Swifty, z kombinace s ADHD a nefunkčnosti rodin pak vzejde nová generace... The Selfish Giant mně namíchal výživný koktejl pocitů - od nenávisti k sběrným surovinám, přes znechucení, bezmoc a vztek, až po obdiv k dětským hercům i ocenění přístupu k tématu... ale úplně nejlepší je, že jsem se jednou mohla cítit jako aristokratka s tím nejlepším vychováním, které mi poskytlo návod k umění žít... (04.05.2014)

Kov sa už filme zbieral, ba aj koníky s láskou hladkali. I ľudia na následky mizérií kapali ani muchy. Teraz je moderné sociálne šokovať a byť autentický až hrôza. A dlho hľadieť do tvári krajiny. Veď hej, prečo nie, len to trochu zaváňa estetizáciou biedy a zúfalstva. Sociálna kinematografia, ktorá nerieši, len popisuje a básni o nespravodlivom svete navôkol. Riešenia v objatí a pohladkaní sú fajn, také dnešné, psychoterapeutické. Trochu to tak pripomína štýl, že keď už neponúkneme nijaké riešenie, aspoň sa ukolíšeme v dojatí nad tým, že aj tak nik nemá šancu, silu ani nádej nič zmeniť. A dá sa tomu hlavne dizajn. Dizajn bezútešnej, no za srdce chytajúcej krajiny, rozkmitávajúcej tie najbôľnejšie (a zároveň trpkosladučké) emócie. (23.02.2015)

Naprosto odzbrojující drama ze života white trash, tedy bílé sociální spodiny. Režisérka Clio Barnardová opravdu fenomenálně, vezmeme-li v potaz, že jde o její celovečerní debut, navazuje na předlouhou tradici britského sociálního dramatu a svůj ženský úhel pohledu otiskuje právě v příběhu zaostřeném na dětského hrdinu a dětský svět . I ty nejhorší věci zachyceny z perspektivy předadolescentního dítěte získávají totiž oním naivistickým úhlem pohledu zvláštní, možná ještě bizarnější rozměr. Neúprosně syrová sonda do života malých zlodějíčků kovů, kteří se sami nejsou schopni vymanit ze začarovaného kruhu sociálního vyloučení a jen opakují chyby svých rodičů, naprostá predestinace prostředím, v němž žijí a vyrůstají, je dokonale vykreslena přesnou režií a výjimečným vedením herců, zvláště pak těch dětských. Tak famózní a přesvědčivý výkon, jaký podali oba dva ústřední dětští představitelé, jsem už dlouho neviděl, jejich přesné typové zařazení a vývoj charakterů je brilantně zvládnutý. Paní režisérka měla nejen při castingu více než šťastnou ruku. Nešťastné dětství, samota, sociální vyloučení, nefunkční rodinné vazby, citová frustrace, to vše funkčně zastřešuje motiv sevřených dlaní, s kterým se během filmu opakovaně pracuje a který přináší v samém finále zajímavý vývoj práce s katarzí. Clio Barnardová ale ani tehdy nesklouzla k citovému vydírání, nepřichází žádná emoce vzdouvající hudba, jen ticho a syrové ruchy. Charakteristickým je pak zvuk bzučení drátů vysokého napětí, který vhodně dokresluje industriální ladění snímku. Zvláštní sílu mají výjevy střetu dvou nekompatibilních světů - koně v postapokalyptické krajině rozvaděčů vysokého napětí, uprostřed industriálních scenérií ve sběrně kovů, vůz tažený koněm vprostřed městské dopravní špičky. Jako by se potkal středověk s 21. stoletím, západní Evropa s Balkánem. (Motiv koně v kontrastu s industriální periferií a nedospělý hlavní hrdina spojuje Sobeckého obra s dalším výrazným sociálně laděným britským snímkem nedávné doby Fish Tank) Bezvýchodné sociální drama ze severu Anglie, které pojmenovává cosi, co má zjevně univerzální platnost a může platit kdekoliv na kontinentě, podobné příběhy se odehrávají i u nás (otázkou je, proč se o nich netočí stejně naléhavé a kvalitní filmy). Obr, překážka která člověka přerůstá, smutně metonymický název poplatný dětskému vidění světa. (08.05.2014)

Radost mi dělají ženy na Ostrovech... Andrea Arnold oživila tradici sociálního dramatu nebývalým důrazem na lyrismus, Clio Barnard pokračuje - fenomenální je hlavně práce s krajinou, která po čase ztrácí geografickou konkrétnost a stává se univerzálním a snovým prostorem kolem postav, prostorem mlhy, bzučení elektrických drátů, pasoucích se koňů i rozbouřených domácností. Další silou Obra je práce s postavami a absolutně přesvědčiví dětští herci, kteří projevem splývají se sociální periferií a ještě zvládnou svoje charaktery vnitřně rozvíjet. Právě vztah Arbora a Swiftyho překlene i jedinou zásadnější vadu, kterou je předvídatelnost celé historky. Díky nim i díky neobyčejné uměřenosti Barnardové režie (prolíná se v ní bezprostřednost a funkční lyrismus) představuje katarze příběhu uvěřitelný a jímavý okamžik. Nezvyklá práce s wildovským motivem zahrady a její strážce, oběti a bezpodmínečné lásky je unikátní a odlišuje Sobeckého obra od celkem početné konkurence. Občas by se dalo namítat, že některé obrazy jsou navíc a film ponouká k cynickému odmítnutí, jenže on má jednoduše takovou vnitřní sílu a senzitivitu, že strhne i při vědomí dalšího průběhu. Paralela s Andreou Arnold není účelová - i Barnard se dokáže vcítit do postav, vystihnout jejich vnitřní pochody a odrazit je v krajině, i ona se vyhýbá "systémovým" kontextům a soustředí se na vnitřní svět hrdinů. Intenzivní zážitek a velký nesobecký objev. (29.06.2013)