Cesta naděje

Pre mňa sklamanie. Russel Crowe je síce stále ten sympaťák a dobrák ako ho poznáme, ale prišlo mi to dosť nezáživne podané (možno to bolo aj prostredím môjho druhého najobľúbenejšieho boha Alaha). V celom filme mi bolo vlastne jedno čo sa tam deje a kto zomiera. Okrem Russella a sympatickej Olgy ma tam nikto nebavil. S akcii divák nič nemá a hľadanie synov, ktorému sa film venuje celý čas ma moc nebral a emócie na mňa tiež nefungovali, aj keď hudba bola celkom dobrá a dodatkový klavír majstra Einaudiho a hlas Lisy Gerard bol fajn. 60% - 3* (11.10.2015)

Toz to by ma zaujimalo, preco sa herec ako Crowe, ktory mal potencial hravat drsnych chlapikov, policajtov a kdeakych mlaticiek upise do srackoidnych patetickych filmovych vod ako od Rosakundy Pičler. O kolko by bolo lepsie, keby prisiel nasraty fotrik, ktory nema co stratit medzi tych utierkarov a zacal by to tam hlusit hlava nehlava ? No nasinec by sa odreagoval a zabavil... tu som pozeral dve hodiny na nejakeho prutikara, ktory sa snazi vypatrat zeleny gumy v strede prdele sveta. Do toho stretne zivotom skusanu prilis emancipovanu pindu s malym ciganskym fakanom a spravodliveho Allaha Snackbara, ktory mu pomahaju. Neviem komu je urceny tento druh filmov, ale chlapovi s parom vajec na spravnom mieste asi tazko. (22.04.2015)

Russell Crowe nám naservíroval svůj první počin, kde stál i za kamerou. Na první pohled si vybral téma, které rozhodně nepatří v Austrálii k těm příjemným. Gallipoli, bitva, která stála mnoho životů jak na australské, tak na turecké straně, a která se stala pozadím tohoto filmu. Russell to pojal jako cestu k nalezení osudů svých tří synů. V tomto směru film funguje bezvadně. Část na gallipolském bitevním poli je dokonce precizní. Poté ale nenápadně děj stagnuje. Jakoby pan režisér nevěděl, kterým směrem se dát a některé scény tak působí dost nuceně. Na jednu stranu musím ale uznat, že jako první počin za kamerou to rozhodně není špatný film, a proto mu jednu gallipolskou psí známku najdu a přidám k těm třem senátorovým. 70%. (06.04.2015)

Jestli má být Cesta naděje metaforou pro Russellovu režisérskou kariéru, dejme tomu. Ale u nejbližšího rozcestníku by měl rychle zahnout, protože tuhle jeho prvotinu jsem viděl bezprostředně po pohádce a nevšiml jsem si, že by se nějak výrazně změnil žánr... Joshua hledal a hledal, až jsem měl pocit, že má nadpřirozenou schopnost, díky které by dokázal najít i včerejší den. Mezitím Olinka čekala a čekala, až někomu dojde, že obyčejně bývá ve filmech z jiných důvodů než aby v nich hrála, malému chlapečkovi scházel tatínek, synek se nemohl vrátit domů, z nepřátel se stali spojenci, no já měl pocit, že mě ten film pak zaveze domů. Russellíku, příště nebudeme chtít být jen fušéři a natočíme něco s kulema, protože na to máme, okay? (20.04.2015)

Jo, Maximovi to jde i za kamerou. Slušná řemeslná práce, která sice ve druhá polovině nabízí spíše červenou knihovnu než poválečné drama, ale i přesto nabízí povedený režijní debut, v němž umí Crowe dostat výtečné výkony nejen z tureckých no nameů, ale také z mé neoblíbené Olgy Kurylenko. A to už se přeci jen musí ocenit. (18.04.2015)