Číňanka

Číňanka je odrazem touhy po radikální změně životních struktur dychtivým mládím. Ostatně, tento fenomén nebyl ve své době omezen pouze na jeden region, ani na jediný kontinent. Godard, jak se to může jevit, snad i usiloval o spojení marxismu-leninismu s maoismem a o "přesnější" pochopení Marxe. Avšak výsledkem je především obraz pocitů doby, v níž se mládí chtělo vymezit ke generaci svých rodičů. Aneb rozpor ideálů s realitou měl být odstraněn aktivním osobním přístupem, s nímž se měly nastavit "spravedlivější" životní podmínky. Nakonec, doba sama byla celá naplněna vůní a zvukem bojů, těch za národní sebeurčení koloniálních držav i těch, které spíše představovaly zuřivý svár obou základních světových ideologií doby. Je však rozdíl mezi tím, když je základní pohnutkou vlastní bytí, a mezi intelektuálním romantismem. Kontury Dostojevského Běsů jsou zřetelně patrné. Vlastně jde svým způsobem o zpodobnění kosmického aktu stvoření, v němž je starý, zkažený svět zničen a na jeho základech vybudován svět nový, ozdravený. Hlavními nositeli Godardova rozbíjení již "zastaralých" filmových struktur je pět členů studentské radikálně politické buňky Aden-Arabie: vůdčí a rozhodující Véronique (Anne Wiazemsky), její milenec, herec Guillaume (Jean-Pierre Léaud), z venkova pocházející Yvonne (Juliet Berto), její vyhozený milenec, chemik Henri (výtvarník Michel Séméniako) a šílený sovětský malíř Kirilov (psychedelický malíř Lex De Bruijn). Z dalších rolí stojí za pozornost ještě mládí inspirující francouzský filosof Francis Jeanson (sám sebe) i senegalský umělec a politický aktivista Omar Blondin Diop (sám sebe), jenž přibližně šest let poté zemřel, oficiálně měl spáchat sebevraždu, v senegalském vězení. Číňanka je aktem revolučního předsevzetí pop-kulturní mládeže. Godard stylově estetizuje, odkazuje, poznámkuje, vybízí a též nabízí brechtovské rozhraní. Filmová výpověď poezie a obrazové estetiky. (13.07.2024)

Krásná vizuální stránka filmu koncipovaná jako pop-art typický pro 60.léta. Skupina studentů okupující "vystajlovaný" byteček debatuje na téma socialismu ze všech možných úhlů. Téma je zde střídavě prezentováno vážně, ironicky, s nadhledem či vyhroceně, tak aby si divák v žádné fázi filmu nemyslel, že se jedná o prvoplánovou agitku. Obsahově si z toho neodnesete nic (což je plus) ale filmově hodně (což je také plus). (23.02.2015)

Godardov film (či skôr esej) sa dostáva do polohy, ktorá sa dá pomenovať ako rozpor medzi audiálnym a vizuálnym spracovaním (analyzovaním) témy. Veľmi invenčné vizuálne spracovanie (známe už zo skorších Godardových filmov - napr. Weekeend) založené na chŕlení hesiel, ironických komentárov,vizuálnych vtipov, medzititulkov, premyslenej diegézy a v neposlednom rade na bezmála neustálym "boji" medzi modrou a červenou,abstraktne odzrkadľujúcim politické nálady Godardových filmov z druhej polovice 60tych rokov, brzdí kontrast s úmornou statickosťou obsahu hovoreného slova. Číňanka je jasne politický film, ktorého politickosť exceluje v rovine bohatých obrazových hier a naopak nudí rozsiahlymi rozpravami medzi postavami, zdĺhavo odrážajúcimi nálady vtedajšej marxisticky naladenej mládeže s neprehliadnuteľnou neohybnosťou a pasívnou odťažitosťou, akousi hmlistou clonou vytvárajúcou sa medzi divákom a filmom, ktorá sa nakoniec podieľa skôr na dusení filmu, než na jeho plynulosti a dôležitej schopnosti upútať diváka a z letargie ho nevytrhnú ani fígle s prestrihmi a hlukom. (11.07.2014)

Godard natočil naprosto perfektní esej o komunismu. Ideologii ponechávám stranou. Netroufám si tvrdit, že době, kulturním i politickým odkazům rozumím natolik, abych byl Godardovi v této hře rovnocen. Nicméně to jako film funguje výborně. Geniální je vše - barvy, významotvorná práce s formou, roztroušenost a nejbrechtovatější brechtování (efektem zcizení se často stává samo jméno Bertolt Brecht). Tento film vytváří úžasný příklad toho, kam lze hranice média posunout, co lze vytvořit a nabízí mnoho cest k chápání.. (19.09.2010)

Politický film o mladé skupině maostických aktivistů v Paříži, který volně vychází z knižní adaptace Dostojevského. Nově vznikající levice, vzestup antihumanistického poststrukturalismu v mladistvých intelektuálních životech, ve kterých se rozvíjí nová ideologie. Godard vytvořil novou a neobvyklou formu filmového vyprávění, kterou v budoucnu několikrát obměnil. Obvyklá narativní struktura je rozbitá, jednotlivé scény neodvozují svůj původ a význam kontextu směrem k příběhu, přesto jsou samy soběstačné s dostatečnou výpovědní hodnotou, a zároveň umístěné do fiktivního světa, ve kterém existuje pouze filmová realita. Mnohohlasný film, který se vymyká všem běžným zavedeným způsobům filmové tvorby. Godard zcela nekontrolovaně cituje, kompletuje a spojuje komentáře ze všech možných oblastí, a diváka přehnaným stylem zahlcuje informacemi a myšlenkami, které vytváří jednotnou, ale unavující formu obsahu. (21.12.2021)