Křestní jméno Carmen

Niekto sa hral na umenie a takto to dopadlo. Čírá nuda kombinovaná s nevkusom, zlými dialógmi, zlými scénami, zlou hudbou, nezaujímavými postavami, blbými predelmi na večne trilkujúce hudobné trio či pohľadmi na vodu. Lúpež v banke bola snáď zlý vtip. Zbytok tvoril chaotický vzťah dvoch milencov/nemilencov. Celý čas som čakal, že niekto povie "strih" či "koniec, máme to". Dokázal som to dopozerať len kvôli zmyselnej Maruschke Detmersovej, ktorá bola na obraze viac nahá ako oblečená. (03.09.2022)

Křestní jméno Carmen je estetickým aktem determinace plného významu slova Carmen. Godard tu rozvinul svůj častý motiv jazyka, slov a významů do energie, tedy do dynamického tvůrčího pohybu všeho dění i všech zainteresovaných zobjektivizovaných subjektů. Carmen, to je příhodná analogie k ambivalenci lidského bytí, právě jí je život člověka vymezen stejně tak, jako je určován významy a definicemi slovních pojmů, jež si navíc člověk sám stanovuje. Je třeba upozornit, že natáčení filmu není cílem protagonistů, děj není hnán touto motivací, nýbrž natáčení filmu je jen zástěrkou k dění, tzn. zastírá vlastní motivaci, jež nemá vůbec nic společného s ambicí natáčet film. Film je Godardovi kultištěm, v němž rituálními úkony obnovuje posvěcení života tak, že tvůrčím principem obrozuje a modifikuje skutečnost, která není tvořena pouze jednou linií, nýbrž vícerou vrstvou. Godard dodává všemu estetické napětí, významy neskrývá pouze za slovy, ale rovněž za zvuky, barvy, uspořádání či kontrasty a konflikty. Hlavním objektem zájmu naplnění vlastní determinace je Carmen (Maruschka Detmers), žena sebevědomě sledující své vlastní cíle, pro niž je láska spíše momentální okolností, a ne trvalejším stavem. Důležitou postavou pro pohyb dění vpřed je Joseph (Jacques Bonnaffé), muž odcizený a ztracený v tom náhlém uragánu vášní, jenž se kolem něj rozpoutal. Navíc, determinován svou vlastní osobností. Z dalších významnějších rolí: mladičká, nevinná členka smyčcového kvarteta a zprostředkovatelka Beethovenových slov Claire (Myriem Roussel), jen s vysokoškoláky spolupráci upřednostňující vůdce bandy Carmen (Christophe Odent) a strýček Carmen a filmař Jeannot (sám Godard), jenž poskytuje Godardovi prostor k jeho provokativním a ironizujícím tendencím, a také k odkazům a výrazům. Kameraman Raoul Coutard sestavil esteticky ladné obrazy, a slova a obrazy si navzájem vyměňují své pozice. Křestní jméno Carmen, Godard obohacující skutečnosti o doposud utajované rozměry kultickým úkonem tvůrčího principu. Filmová poezie. (17.08.2024)

Inspirace či podobnost s Carmen čistě náhodná. Tak jsme si s panem Godardem (zase) nepotykali. Křestní jméno Carmen je roztodivným a dost nevyrovnaným slepencem mnoha žánrů, který si režisér možná natočil pro radost, ale mě, jako diváka, po většinu času nudil. Přitom začátek s Godardem hrajícího sám sebe mě ještě zaujal (vlastně skoro všechny scény s ním, ve kterých zhodnocuje, ironizuje, demýtizuje: „Mám to zapsat?“), ale pak přišlo na řadu přepadení, u kterého jsem už začal pochybovat o tom, jestli to režisér myslí vážně, nebo to má být nejistý pokus o grotesku či parodii, pokračovalo to čistou absurditou na záchodě (která mě až rozesmála), ale vše, co potom následovalo, bylo jedno velké „wtf?“, a to ať už šlo o scény/pasáže zatčení, soudu, sprchy nebo jednoduše každá s milenci. Všechny ve mně vyvolaly nepřerušovanou apatii a nudu. Jejich pointa (s výjimkou objímání televize), herectví protagonistů a dialogy mě absolutně míjely, jakoby všichni byli sjetí, v těch chvílích na mě film působil hrozně hystericky a anarchisticky. A ani dominantní Beethovenova hudba (bohužel neustále kažená dementními promluvami nesoustředěné Claire), stejně jako nápadité hrátky se zvukem mě už tak z nezájmu příliš nevytrhly. Za ně a postavu Godarda dávám 2*. „Nezeptáš se mě, proč jsem tady?“ –„ Jasně. To nám alespoň zajistí dialog.“ (15.08.2014)

„Mao (Ce-tung) je poslední dobou mimo, ale vařil skvěle. Krmil celou Čínu.“ * * * Jean-Luc Godard mi svými filmy někdy docela sedne, jindy vůbec, tady to skončilo jaksi uprostřed. První půlhodinu mě snímek hodně chytl, zaujal mě už jen ten mystifikační rámec, kde samotný Godard se jako režisér ocitá v jakési léčebně(?) a nechává se přesvědčit na nový film. K mému překvapení jsem se ocitl s Godardem na jedné vlně a vychutnával si skoro všechny ty jeho podivné vtípky (někdy i se silně černým humorem – viz. scénu s uklízečkou na chodbě), kterými nevšedně obohatil jinak silně realisticky laděné záběry. U některých scén (třeba na záchodcích) jsem se smál i nahlas a je vidět, že i věčně experimentující intelektuál z francouzské nové vlny dokáže občas projevit smysl pro humor. A nejde v té humorné stránce jenom o zdánlivě prosté gagy, ale i řádku vtipných, ironických i hořkých glos, do nichž pan režisér umí s nadhledem protavit tu svou levicovou orientaci (třeba „Dnešní mládež je špína! Nevynalezli džíny, cigarety, nic! Vynalezli nezaměstnanost. No vlastně ani tu ne, pro tu nikam nemuseli.“). Jenže ve vtipném duchu tu probíhá první půlhodina a pak hlavně scéna v kavárně se samotným Godardem, poetičnost tomu dodávají pravidelné výjevy ze zkoušky (a k závěru i vystoupení) smyčcového kvartetu. Hlavní děj uprostřed tvoří romance mezi teroristem a jeho společnicí, což mě v tom odtažitě chladném podání nechytlo. Řádka dlouhých dialogů z hotelového pokoje mezi těma dvěma mi připomněla slavnou (málem snad i půlhodinovou?) pokojovou scénu z režisérova debutu U konce s dechem a bohužel v obou případech mě ty nekonečné dialogy hlavních postav skoro o ničem příliš nedokázaly upoutat, takže celkový dojem mám u Godarda zase jednou rozporuplný (a to jěště nezmiňuji tu trapnou exhibici ve sprše). Jean-Luc asi nadále pro mě zůstane spíše jen pozoruhodným, než vyloženě oblíbeným režisérem. [55%] (07.07.2022)

Godard na jeho poměry naprosto přístupný i pro ty, kteří jeho osobitému stylu filmové řeči příliš neholdují. Na základě scénáře jeho dlouholeté spolupracovnice i družky Anne-Marie Miéville a (spíše jen volné) inspirace Mériméeho/ Bizetovou předlohou vytváři nejen příběh o vášni Carmen a její mužské "oběti", ale propojuje ho s vypravěčskou linií zachycující menší teroristické akce skupinky mladých lidí, kteří se jimi snaží získat peníze na natočení filmu a s pomocí něho zachytit i své další aktivity. A tím, kdo jim má jejich film (ovšem bez vědomí výše řečeného) režirovat, není nikdo jiný než Godard, hrající sám sebe (a zároveň strýce Carmen). Podmanivá vizuální a hudební forma zničujícího vztahu mladého muže a ženy je z druhé strany doplněná ironickou sebereflexí "stárnoucího a zkrachovalého" režiséra. Ten ale nakonec film nenatáčí (že by symbolický rozchod se svojí maoistickou minulostí 60./70. let, alespoň co se týče explicitního spojení filmu a ideologie?). (04.05.2013)