Březový háj

Poeticky laděné, romantické drámo převážně o smrti, jež pomalu a trpělivě obchází březový háj. Příběh o setkání dvou bratrů, z nichž jeden je plný života, ač čeká na svůj skon a druhý se uchyluje k dobrovolné smrti zaživa. Oprošťuje se od svých duchovních i fyzických potřeb a zabředává do konzervativního pedantství a sobeckého řádu, jenž vyžaduje i po ostatních, včetně své dcery, jejíž emoce i přání mu zatím zůstávají skryta. Stanislaw chce naopak žít, dokud je čas a dokud je pro koho. S jarem nakonec přichází i nový, nadějný začátek, ač musí být schvácen strastí a zmarem. Velmi komorní, plné silných emocí, excelentně sehrané. Již klasický Andrzej Wajda. (30.10.2016)

Impresionistický film. Meniaca sa jarná príroda, s dominujúcim vodným živlom, v nádherných obrazoch rovinatých slatín, lesov a brezín. Tieto obrazy vyjadrujú pocity a nálady hrdinov, s ktorými sú kompozične vzácne vyrovnané. Klavírne znelky, raz jemné, inokedy zase jarmočne rozjarené, dokresľujú dej a vnútorné prežívanie postihnutých bratov. Jeden trpí stratou najbližšieho, druhý blížiacou sa stratou seba samého. Mystérium smrti a motív vyrovnania sa s odchodom blízkych v kolobehu obnovujúceho života prírody. Pozvoľné plynutie približujúceho sa konca v objatí posledných radostí, v dome uprostred lesov, dodáva celému dielu nádych metafyzična, tak typického pre Wajdove najsilnejšie filmy. (10.04.2006)

Konfrontácia veselého mladíka poznamenaného nevyliečiteľnou chorobou a jeho brata, zatrpknutého muža, ktorému zomrela žena a svoje trápenie prenáša aj na druhých, hlavne svoju dcérku. Zaujímavý pohľad situovaný do lesnej samoty brezového hája je natočený zručným sposobom, kde však absolútnym sposobom vládnu hereckými výkonmi obe hlavné mužské postavy. (11.09.2016)

Smutné ako brezový háj v Poľsku, prípadne filmový ekvivalent Symfónie smutných piesní od Henryka Goreckého. Stanislaw s mierne vyšinutým úsmevom všetkých bozkáva, čo ma mierne konsternovalo. Avšak po krátkom samoštúdiu som zistila, že nie všetci pacienti s tuberkulózou sú infekční. A čisto pocitovo pripájam citát vyškrabaný do steny gestapáckej väznice v Zakopanom, ktorý veľa vraví o poľskej duši: "Mama, neplač, nie. Nebies prečistá Kráľovná, vždy ma ochraňuj." (05.05.2021)

Pastva pro smysly a bodanec do duše a především výtečně zahraná, symbolická a mnohoznačná meditace o smrti. Postavy jsou tu důležitější než příběh: V první řadě dva bratři, ani ne třicátníci, z nichž jeden umírá a plnými doušky ještě z posledních sil hltá život; druhý je zdráv, ale jako by už nežil - ke světu se obrátil zády a všechnu pozornost upírá k hrobu své ženy. Vyvzdorovaná, nepřirozená radostnost jednoho zápasí se smutkem toho druhého. Pak je tu malá Maja, nedětsky zvážnělá skrze všechno to umírání, ztrácení a odcházení; dívka s pohledem upřeným kamsi na druhý břeh - trochu jako Goethova Mignon; podobná panence s rozhlodanou tváří, již s sebou všude nosí. Potom živočišná Malina - čirá přítomnost; ta jediná se nekymácí mezi včerejšky a zítřky, mezi vzpomínkou a smrtí. Zapomíná na čas, bezstarostně prožívá své jaro a polibky dává bez zábran. A nakonec sám Březový háj - i on na pohled v rozpuku a přece v nitru skrývá hrob a kříž. Ten les je důmyslnou šifrou, kolem níž se vše ostatní točí; vystupuje jako hlavní aktér téměř nepřítomného příběhu ; Wajdova tajemná, temně lyrická báseň o smrti možná postrádá přímou mrazivost Bergmanovy Sedmé pečeti, vyrovnává ji však bohatým symbolickým jazykem, vpravdě filmovým, kde obrazy a hudba říkají víc než lidé. Není to ani snadný ani příjemný film a odpovědi žádné nedává, velkého otazníku lidského exilu ve světě se však dotýká s básnickým mistrovstvím. (01.12.2008)