Popel a démant

Tohle je žrádlo. Vůbec jsem nečekal, že Wajda po výborných, ale ryze polských Kanálech natočí něco co bude mít šmrnc a radikálnost francouzské nové vlny a spirit rebelských filmů Jamese Deana (pravda Cybulski je ještě o něco víc přepjatej než Dean s Brandem dohromady, ale nevadí to zásadně). Popel a démant má fantastickou kameru, vynikající svícení (toho si člověk všimne málokde, ale tady určitě) a na svou dobu velmi odvážnej scénář. Co ale stojí za to sledovat především, je práce se symbolikou. Skrze ni totiž Wajda zpochybňuje národovecké hodnoty, ať už jde o falešně zahranou polonézu, na kterou tancují opilí komunisté s protějšky z druhé strany barikády nebo o zakrvácené prostěradlo, na němž umírá hlavní hrdina, které reprezentuje polskou vlajku. (22.08.2020)

Po skončení druhej svetovej vojny zostali jazvy, ktoré sa hojili veľmi ťažko. Všetko dobré, čo bolo pred vojnou, sa vo vojne rozpadlo a zničilo. Na troskách sveta sa musel začať budovať nový. A perspektíva v lepšiu budúcnosť bola v nedohľadne. Wajda natočil Popol a Diamant ako sociálnu štúdiu povojnového Poľska, kde ľudia bojujú za svoje životy, v područí ideálov niekoho iného. Svetlo hrá v tomto filme rovnakú úlohu ako tma. Dlhé tiene, ostré svetlo dopadajúce na mŕtve telá, človek v daždi, alebo za svitania, tvoria len drobnú zmesicu pôsobivých obrazov, ktoré film obsahuje. Vďaka nim a aj vďaka využitiu všetkých troch plánov a scénografie sa jedná o komplexnú, vizuálno pôsobivú sociálnu drámu, ktorá sa odohráva počas jednej noci v jednom bare a v jeho okolí. Máme možnosť vidieť rôzne postavičky, ktoré sa s koncom vojny vyrovnávajú po svojom. Buď ju prespia, alebo prepijú. Až na hlavného hrdinu Macieka, ktorý sa ako vrah a odboj počas plnenia úlohy zavraždiť tajomníka, zamiluje do barmanky. Nádeje a sny, túžba žiť normálny život je tu v ostrom kontraste s politicky vyhrotenou situáciu a skutkami, ktoré človek musí robiť, aby prežil, hoc len na malú chvíľu. Popol a Diamant je prvotriednou ukážkou vyspelosti Poľskej kinematografie, ktorých poetickosť a filmová zručnosť sa zapísala u tvorcov ako Wajda a Kieslowski do dejín svetového filmu. (19.12.2011)

Ta Norwidova báseň zní (v mém velmi amatérském překladu :o) asi takto: "Častokrát jsi jako pochodeň planoucí / jež spaluje hadry, které se kolem tebe k zemi snáší. / Nevíš zda plameny svobodu přinesou, či smrt / která stráví vše o co máš dbát. / Zůstane-li jen popel a chaos a bouře / budu ztracen. / Možná popel ale si udrží lesk démantu / té Jitřenky věčného triumfu." - A tak zní vlastně otázka, kterou si klade hlavní hrdina tohoto filmu: bude popel, jenž zbude po činu, který má vykonat (vražda komunistického funcionáře) zářit jako démant? A je přednější osobní štěstí, nebo obětování se "vyšší ideji"? (16.10.2005)

Zbigniew Cybulski, ktorého tento film preslávil aj za hranicami Polska, je skutočne charizmatický a vnáša do filmu atraktívny i nejednoznačný postoj nechceného hrdinu. Tento postoj však vyjadril aj samotný režisér a je len škodu, že sa do príbehu nedostali žiadne zmienky o vnútenom socializme, či represáliach komunistickej moci na vlastnom obyvateľstve v krajine. Napriek tomu, že sa film snaží vliezť pod kožu, nikdy sa tam nedostane. Pláva po povrchu a pre mňa je trochu sklamaním. (26.11.2020)

Wajdův patrně nejslavnější snímek, který se však ve mně minul divákem. Zdá se mi po letech příliš poznamenaný dobou svého vzniku (mnohem více než méně slavné, méně politické, leč syrovější Kanály od téhož režiséra). Pax sovietica, která nakonec do poválečného Polska přišla a která se v podání autora předlohy Andrzejewského jeví jako nejvhodnější řešení, byla ve skutečnosti výměnou totality za totalitu; ale to se tehdy nesmělo tak otevřeně říkat. Popel a démant není ideologickou agitací a je v něm plno silných scén, ale přece jen... pokud jde o nejásavé, deziluze plné snímky o konci druhé světové války, dávám přednost československému kusu "Smrt si říká Engelchen" od Kadára a Klose. (22.11.2011)