Farinelli

Dva bratři ... zdánlivě nerozluční, když se dělí o všechno - včetně žen ... ale jeden z nich se po právu cítí jako oběť - třebaže to na první pohled tak nevypadá. Jeho příběh je vyzývavý, drzý, lehkovážný, hříšný - i zdrženlivý ... to když vypráví o bolesti, kterou nemůže vykoupit sebevětší úspěch na prknech, která prý znamenají svět. Dokáže vás oslovit i v případě, že zrovna dvakrát nemilujete operní zpěv - protože to není hudba, kdo je jeho hlavním hrdinou. P.S.: 1) Myslím, že žádný kůň není ďábel ... a nikdy nebyl. Pokud někdo zvládne JEHO úlohu, vždycky je to člověk - žádný jiný živý tvor na to nemá; 2) Snímek se inspiroval reálným osudem pěvce, který si říkal Farinelli. (14.04.2014)

Autorem tohoto komentáře je Adam Krupička, člen České Handelovy společnosti, který mě požádal o vložení. Ano, tento film prostě zklamal - nevzal si ani trochu lesku ze spektáklu barokního divadla, ani trochu opojení z časů toho střeštěného 18.století. Vše, co vidíme, je falešné a laciné - výkony herců, jejich vyjádření bolesti nebo rozhořčejí je spíše podáno neprofesionální mimikou a nedotaženými gesty, láska a zápal pro umění je podán s ostrychem, nepřesvěčině a místy dost drsně, až hrubě. "Dělení" bratrů v sexuálních sférách jen dokazuje omyl filmařů, kteří si myslí, že "sexem přece nejde nic zkazit". Jediné, co film Farinelli přináší a čím obohacuje dějiny světového filmu, je NEJLEPŠÍ ZTVÁRNĚNÍ POSTAVY GEORGA FRIDRICHA HANDELA V DĚJINÁCH VŠECH UMĚNÍ OD HANDELOVI SMRTI V ROCE 1759! Skutečně je tomu tak, nizozemského herce Jeroena Krabbé jsme sice mohli najít jen v průměrných filmech a jedné bondovce, ale tímto výkonem stmelil veškeré přednosti filmu před literaturou a smetl z prvenství v handelovského zpodobnění romanopisce Romaina Rollanda a jeho "Handelův portrét". Je zde naprosto vše, mistrův nesmlouvavý a brutální smysl pro uměleckou pravdu, jeho uhranutí hudbou i distanc od okolního světa. Nezapomenutelná scéna z Farinelliho ukazují Handela ve třech smělých podobách - 1.scéna v zákulisí, kdy mluví k Farinellimu, který sedí na koni - máme před sebou člověka, který není zvyklý jednat s lidmi v rukavičkách, jde přímo k věci a jak jednou řekl Mozart "udeří jako hrom, kdy jen chce" 2. scéna na půdě, kde překvapí staršího Brosciho - "řekněte mi, kde je má opera a já vás pak třeba nechám dál zalezlého jako krysu na té vaší půdě, zloději!" i toto je Handel, člověk, který zná cenu peněz a ví, jak zlá je konkurence 3. scéna na jevišti, kde Farinelli čte dopis - "je čas odevzdat to bohu" to je Handel, který píše Mesiáše a Juddu Makabejského. Doporučuji zhlédnout všem lidem, kteří mají co dočinění s dějinami hudby. (09.09.2008)

Amorální arogantní floutek se zlatem v hrdle? Nebo nešťastný muž, který se potácí mezi traumatem ze svého zmrzačení a láskou k hudbě? Příběh bratrské lásky nebo příběh o vině a výčitkách svědomí? Čekal jsem emocionální pecku s nezapomenutelnými momenty. Čekal jsem ovšem marně. Dostalo se mi jen poněkud roztěkané a občas lehce nudící variace na Amadea, s příběhem který z hlediska historie stojí na vodě stejně jako ten Formanův. Je škoda, že scénář nestojí na kontrastu krutého osudu kastrátů a jejich „andělského“ hlasu, že místo, aby šel do hloubky a dal si práci s věrným obrazem jejich života, šel cestou nejmenší námahy, okopíroval nápad s fiktivním sporem á la Salieri–Mozart a slepil nepravděpodobnou báchorku, kterou zabalil do nablýskaných kulis. Patrné je to o to víc, že nositelem emocí i hybatelem dění je spíš Carlův bratr Riccardo a hned po něm možná Handel (mimovhodem jejich setkání na půdě je nejsilnější scénou filmu), zatímco Farinelli sám jakoby zůstával po celou dobu poněkud mimo a sloužil pouze jako hudební výplň a věšák na načančané kostýmy, které zjevně toužily urvat nějakou tu filmovou cenu. (07.10.2016)

Pokud odemne dostal Amadeus pět hvězd, musí je získat i film Farinelli. I když měl život možná o něco pestřejší, těžko říct jestli bohatší, byl virtuóz stejně ve svém oboru stejně jako Mozart. Herecky myslím skvěle vybrané i zahrané, možná jen, že bratr Carla nebyl ve skutečnosti asi takový fešák. Určitě doporučuji pro milovníky této doby. (09.05.2010)

Nejsilněji mě u tohoto filmu zasáhl zpěv, pro který musím složit hlubokou poklonu. A zabědovat nad tím, že již nikdo neumí takto pět. I když by to bylo svým způsobem i děsivé. Barokní hudba je příjemná, i když je často přesycena těmi načančanými kudrlinkami. Ale taková barokní doba byla: nestřídmé zdobení, sem tam nějaký ten blyštivý flitr, naondulovaný vnějšek, překrývání nedostatků zlatem vyšívanou záplatou a až obřadní setrvávání v důstojnosti, či v jeho pouhém zdání. I když i tento způsob se dokáže přenést a přenáší do dnešních dní popové kultury. Baroko všude, kam se podíváš. A v těchto kulisách se rozjíždí příběh. O talentu, o touze uspět, o lásce k umění, o silném příbuzenském svazku, o tělesných touhách, o temné stránce minulosti, o pohrdání, o pokořování, o respektu, o vyrovnávání se s vlastní osobností, o slabostech, o strachu, o lásce a nenávisti. Carlo Broschi alias Farinelli (dobrý Stefano Dionisi) je poháněn touhou i strachem zároveň. Vnímá svoji výjimečnost, snaží se uchvátit a bojí se nenaplněnosti. Snaží se dotknout hvězd, snaží se najít své místo, snaží se srovnat se svým handicapem i vlastní minulostí. Láska, nenávist, strach, naděje a aplaus jsou faktory, které rámují jeho život. Významnou postavou je Carlův bratr Riccardo Broschi (zajímavý Enrico Lo Verso), který je zrcadlem celé velikosti i traumat svého bratra. A také tehdejší významný maestro George Frideric Handel (Jeroen Krabbé), kteří se s Farinellim vzájemně ženou vzhůru i do záhuby. Z dalších rolí: věrná a trpělivá Alexandra (zajímavá Elsa Zylberstein), provozovatelka londýnského divadla Margareth Hunter (šarmantní Caroline Cellier), její handicapovaný synek Benedict (Renaud du Peloux de Saint Romain), svérázný hudební skladatel Nicola Porpora (Omero Antonutti), či jedna z okouzlených a znuděných žen hraběnka Mauer (elegantní Marianne Basler). Příběh není špatný, má atmosféru a švih. Ale nad ten zpěv není. (28.04.2016)