Deník venkovského faráře

Život venkovských farářů zřejmě není žádný med. Zvláště tohoto konkrétního filmového, který je těžce nemocný a zmítá se pochybami o své víře. - Nevím jak dnes, ale v 50. letech byly ve Francii filmy o farářích velmi populární (aspoň soudě dle Truffautova slavného eseje Jistá tendence francouzského filmu, kde právě většinu děl tohoto "žánru" kritizuje) - Deník venkovského faráře je ovšem bezpochyby z těchto snímků nejznámější. Nevím, musím přiznat, že úplně na větvi z něj nejsem. Skvělá je kamera, skvělí jsou herci. Ale moc mi neseděl způsob vyprávění, který je snad až příliš "deníkovitý" (není zde vlastně žádný ucelený příběh, pouze jakoby poněkud nesouvislé deníkové záznamy, které tvoří jednotlivé scény). Dále musím přiznat, že nejsem věřící, takže řada problémů, které se ve filmu řeší (jde hlavně o ono hledání víry) mi přišla jako pseudoproblémy a proto jsem se místy nudil. - Přesto jde jistě o film zajímavý a skvěle řemeslně zvládnutý. Ale myslím, že mi stačilo vidět ho jednou. (20.12.2005)

Už jsem kdysi četl knihu, tudíž jsem předem znal obrysy fiktivního příběhu. Proto mě zajímalo, jak si Robert Bresson poradil s literární předlohou uvedenou na filmové plátno. Mohu říci, že ačkoliv film nemá navrch nad knížkou, poněvadž není, ani nemohl být dokonale shodný, tak určitě zachovává hlavní podstatu knižní předlohy. Šerosvitně laděný obraz je důkladně prodchnut chmurně navozenou atmosférou. Navíc čtení z deníku vyvolává optický vjem, že čteme fakticky pravý, ne smyšlený deník, což provází pocit věrohodnosti. Herec Claude Laydu v postavě nemocného venkovského faráře z Ambricourtu v roli správce farnosti dal hodnověrnost. Ostatně o tom svědčí brilantně zahraná otevřenost, pokora a očištění, byť vyjadřuje smutnost. Co si mám o takové věci myslit? Ať se mnou souhlasíte, nebo ne, určitě by bylo zcela zvláštní, kdyby nad lidskou bytostí už nic neexistovalo, ale to už je jiná historka. (21.04.2013)

Film začíná zapisováním „tajemství“ života a je příznačné, kterak to vychází z křesťanského existencializmu Gabriela Marcela, který chápal „tajemství“ jako naději a touhu po plném bytí (zřetelný odkaz na Heideggera), jako opozici vůči objektivnímu zfunkcionalizovanému světu. K tajemství se nemohu vztahovat jako k předmětu, ani ho vidět, ale přesto jím jsem nesen a mám na něm (Já) účast. ____ Deník vesnického faráře je přesně mezi odtahujícím se „bergmanovským“ Bohem a Nazarinem Buñuela. S Nazarinem má společný trpký osud faráře, který se paradoxně stává třískou v okolí, nikoliv lékem, a který se nemůže přimknout ani k omezeným lidem (reprezentujícím peklo) ani k církvi a Bohu (představující nebe). ____ Není to ale jeden z věčných rozporů kinematografie? Že askeze a neprofesionální herci fikci nezintenzivňují a neposouvají ji k věrohodnosti, ale naopak film podvracejí a diváka vytrhávají z příběhu? Nebo jde ze strany Bressona o záměr, která má diváka odvracet od atrakcí a nedopřát mu zjednodušené stylizace, a tím ho skutečně donutit přemýšlet, o čem film vypovídá? Zdá se, že jedno se pojí s druhým. Opak je pravdou. Bresson jen vzdoroval na truc mainstreamu a dokola omílal tezi: „feeling before intelect, atmosphere before story“, aniž si ve svém zanícení uvědomoval, že aby splnil, co hlásal, musel by poskytnout filmovému jazyku mnohem víc volnosti a oddálit ho od všednosti, od onoho objektivismu, o němž mluvil Gabriel Marcel. ____ Bresson se měl narodit v němé éře, aby svoje filmy nemusel zatěžovat dialogy, aby jen inscenoval a poté skládal zinscenované přes montáž do kupy. A taktéž by neškodilo, kdyby si osvojil více nadhledu nad sebou samým; stejně jako Wellesovi mu chyběl, ani ne snad humor, jako sarkasmus. A nemám pocit, že by tenhle handicap vyvažoval zahlédnutím prazákladu světa, který by zhmotňoval a kterému by propůjčoval tvář ve svých filmech. Kdyby ano, nic neříkám, ale ono ne. Nic nezahlédl. Svým způsobem nechápu, proč měl Tarkovskij v TOPce dva „Bressony“ (tohohle a Mouchette z ´67), když pojímal filmové tvoření dočista jinak, ne-bressonovsky. (22.09.2008)

Flooyden to vystihol veľmi trefne a k jeho názoru sa pripájam. Tento "že vraj najobľúbenejší Tarkovského film" si právom zasluhuje pozornosť, hoci mňa až tak fatálne nezasiahol. Som však presvedčený, že tento film je ako víno a zreje vekom diváka - aspoň tak to vnímam ja:) Svojim "nedejom" to nie je práve film pre bežného konzumenta, ale svojou filozofickou rovinou, náboženskými presahmi a zároveň čírou ľudskosťou so všetkými slabosťami a strasťami, ktoré sú nám podávané cez postavu mladého farára, vytvára zvláštnu alchymickú zmes, pri ktorej som mal niekedy chuť prejsť si niektoré scény znova. S Tarkovským má Bresson podľa mňa spoločnú najmä "lyrickú kameru", ktorá je nádherná a smutná zároveň. Film, ktorý ostáva v pamäti a ktorý si chcem pozrieť o pár rokov (desaťročí?) znova...možno až potom mi dojde, že "all is grace". (24.05.2011)

Nie, toto nepatrí k predchodcom dnešných existenciálnych trápení duše filmových hrdinov, cítiacich zbytočnosť sveta a ich postavenia v ňom. Denník vidieckeho kňaza je pokusom o opísanie snahy ukázať milosť tam, kde sa Božie prikázania nectia. Chradnúce telo kňaza súži nielen choroba, ale i subjektívne zlyhania pastoračnej činnosti. Mladý, napohľad zmorený služobník kdesi v undergrounde Petrovho stolca neposilňuje svaly, len ducha. Živí sa výhradne a dobrovoľne len transmutačnou diétou prijímania tela a krvi Kristovej - uschnutého chleba namočeného v sirupovito sladkom víne. Každodennými zápiskami zaznamenáva slovami to, čo opísať veľmi nejde - vnútorné pochybenia, drobné víťazstvá, naschvály a zriedkavé radosti z hľadiska jeho duchovnej služby v prostredí odvrátenom ponaučeniam prichádzajúcim spoza kancľa. Ufňukané smrkania rád nemám, ale opakujem, nejedná sa o poddruh utrápeného filmu, kde hlavným hrdinom je trápenie pre trápenie (druh l´art pour l´artizmu), lež o duchovný film v pravom slova zmysle. Osobne podnietil k prečítaniu predlohy i zopakovaniu si filmového zážitku, čo sa pochopiteľne počíta. (07.08.2013)