Amores perros - Láska je kurva

Ještě tak před dvěma lety jsem pojem "mexický film" neslyšel, resp. neměl jsem ponětí, že se v Mexiku kromě telenovel točí ještě něco jiného. Byl to právě tento snímek, který ukázal, že se tam filmy nejen točí, ale jsou tak svérázné, že je těžko můžeme přirovnávat k něčemu jinému. I film Amorres perros - Láska je kurva je jiný, lépe řečeno jiný než filmy, které se točí v Hollywoodu. Liší se vším, pojetím, příběhy, formou. Pro diváka, který sleduje jen mainstreamové filmy se známým hereckým obsazením, musí být Amores perros nutně zjevením. Jsou zde tři povídky, tři příběhy, které spojí dohromady jedna dopravní nehoda. V první povídece máme Octavia, jenž miluje Susanu, která je však provdána za jeho bratra Ramira. Ramiro se jako příkladný manžel nechová: vykrádá banky a Susanu občas bije. Ta však od něj nemůže odejít, protože je ještě studentkou a navíc má malé dítě. Aby mohl se Susanou žít, účastní se Octavio se svým psem Cofim nelegálních psích zápasů. Cofi sice pravidelně vyhrává, vzbudí zášť konkurenčního majitele psů, jejichž miláčky při zápasech zabil. Katastrofa je neodvratitelná... Emocionálně asi nejsilnější povídka. Ve druhém příběhu je hlavní postavou modelka, která nade vše miluje svého malého pejska. Se svým milencem se ubytuje v ještě nedokončeném bytě, kterému na některých místech chybí podlaha. A stane se to, co se stát stejně muselo - pejsek do jené díry spadne. Z jeho paničky se stane osoba, která má starost o pejska i za cenu bolestivých hádek s milencem. Pro někoho možná nejslabší příběh, pro mě ona komornost vyvážila drsnost ostatních povídek. Třetí povídka je sice nejdelší (pocitově i fakticky), pro některé diváky však bude nejzajímavější. Je o bezdomoci El Chivovi, jenž "partyzánsky" likviduje podnikatele, kteří se znelíbili šéfům místního podsvětí. Až se jednoho dne setká s bratry, kteří se navzájem chtějí pozabíjet... Pro někoho možná tuctové příběhy, ovšem forma z nich dělá zážitek, na který se nezapomíná. Režisér AGI totiž povídky vypráví neotřele, nikoli však chaoticky, vše má perfektně promyšlené. Nejprve vidíme onu autonehodu, která propojí všechny aktéry. Celá sekvence utíká rychle kupředu a je natočena jakoby jen tak mimochodem. Posléze je zase uplatňována pozice policejních záběrů. Srážka automobilů působí velmi autenticky i díky tomu, že je natočena zdálky a z pohledu běžného smrtelníka. Samotné povídky jsou sice vyprávěny chronologicky, občas se tam vyskytne záběr, který sem na první pohled nepatří. To však oceníte až při dalším sledování snímku. Co naopak musí divák ocenit při prvním promítání, je drnost a autenticita prostředí. AGI se s tím nepáře a mnohé záběry (především ty z první povídky) citlivější povahy možná neustojí. Dále musím ocenit jedinečné herecké výkony a to i přesto, že mnozí herci přišli na plac přímo z ulice To se týká hlavně Gaela Garcíi Bernala, který, než se stal slavným a uznávaným hercem, prodaával na ulici žvýkačky. Vlastně je nutné dodat, že snímek plně oceníte teprve po několikerém zhlédnutí. Je to sice klišé, ale i po pátém promítnutí objevíte ve filmu něco, čeho jste si při čtvrtém sledování nepovšimli. Je to jedno z děl, které se prostě neokouká. (12.07.2008) (méně) (více)