Dny zatmění

Až neúnosně pomalu natéká nádoba dění – odkapávajícími dialogy a němými záběry na zdánlivě neobyvatelný svět – až přeteče. A přetekla by ještě rychleji, kdyby ústřední hrdina jen mlčel. Jeho jinakost v zaznamenávaném světě mluví dostatečně sama za sebe. Ke zlomu dochází, až v okamžiku, kdy objeví dítě – nebo snad Dítě. Film se totiž rázem promění v hagiografii ne nepodobnou setkání svatého Krištofa s Kristem. I ono dítě, které objeví mladý lékař, má spasitelské rysy; i ono jej upozorňuje, že mu jeho rodiče ublíží právě kvůli němu – hříšníkovi. Metanoia však nepřichází bezprostředně. Nejprve se začne rozkládat zdánlivě uspořádaný svět, a postupně se každý obzor přiblíží a podusí, až se konečně hladina uzavře… (09.03.2019)

Z tohoto snímku mi asi uniklo docela dost, ale trochu mě mrzelo, že je to prezentováno jako sci-fi, ale naprosto zbytečně, protože tohle je prostě rozjímání, i když s dějem, o tom, co je to lidská existence. Líbí se mi, jaké jsou používány obrazové prvky a technologie, hlavně tedy filtry, ale tohle není film, který by mě dokázal zaujmout a přesvědčit o tom, abych ho sledoval znova. (01.12.2016)

Priestor hľadania zmyslu. V čase. Zžívanie sa s prostredím. Pocity. Mladý lekár kdesi v dedine uprostred Turkménskej pustiny, plnej bezútešných vyprahlých skalísk a prašných ciest so znakmi ustrnulej industrie potrebuje vypísať svoje dojmy, vnemy. Zároveň pochybuje, myšlienky sú neusporiadané, fragmentárne, ako písacím strojom naklepané stránky porozkladané v miestnosti bez ladu a skladu. Plynutie filmu sa v súlade s dekonštruovanou mysľou v stave hľadania rozčleňuje do navzájom voľne pospájaných obrazov, epizód prinášajúcich stretnutia s rôznymi ľuďmi (sestra, kňaz, vojak, dieťa), zároveň predstavujúcich variabilitu symbolov. Na divákovej mysli sa tak ponecháva, čo z bohatého obrazového a zvukového materiálu prijme za svoje, pričom úplne pokojne je možné odčleniť sa od druhých plánov a pokojne vnímať film len ako zvláštne príhody novoprišelca v exotickom prostredí alebo aj ako vedeckú fantastiku o bytí v uplynulom čase, ktorého obyvatelia nezriedka vedia, čo bude nasledovať. (12.02.2009)

Dny zatmění fungují lépe než Hypnogen (jako většina Sokurovů co jsem měl možnost vidět). Tempo je pozvolné, obraz deformovaný, hudba sama instrumentuje dozvuk a ten je použit i na tu, co se line jakože z rádia – usíná se snadno. Abych to trochu zlehčil, dívat se většinu filmu na toho gymnastu-hřebečka je radost. Jinak si ale budu muset zase přečíst ve Strugatských, „jak to vlastně bylo“ - po Stalkerovi, který je úplně jiný než předloha, i po Germanově Trudno být bogom, jsem už zvyklý. Nemyslím si, že umělecké dílo je odděleno od své doby a tak ač nikoliv milovníka totalitarismu, zaráží mě i dnes, jak v Lenfilmu let osmdesátých bylo možné listovat v knize o Hitlerovi po záběru na knihu o Brežněvovi. Systém se hroutil. Osvobozující doba. Hovor o odsunu národů SSSR z jejich domovin je další věc - ale to už se dělo za carismu. Dlouhé plochy filmu zabírá pojednávání nehostinnosti a zchátralosti města u Kaspického moře. Islám je všudypřítomný, nevím, zda platí v etické rovině filmu to s křesťanstvím, jak o tom píše Dionysos. Viděl jsem tu naproti tomu esteticky řadu prvků z Tarkovského: Sokurov je víc malíř, než vypravěč, často mu trochu uniká "o čem se to zrovna hovoří" - otevřená forma – tohle bylo často zase jak záznam performance. Podle mě to neznačí volnou imaginaci a hravost, ale vyčerpanost opravdového nápadu flikovanou bujícími asociativními improvizacemi. A vzpomněl jsem si na Iljenkovu Zónu – a ona ta maketa byla tady také-). (26.06.2019)

Nejedná sa o žiadne sci-fi. Pomaly plynúca dráma s dlhočiznými zábermi a dialógmi väčšinou o ničom - mozaika nezaujímavých postáv. Má zvláštnu atmosféru, ktorá buď zaujme, alebo vonkoncom nie, čo bol aj môj prípad. Ak niekto hľadá film na uspanie, tento je skvelá voľba. Mňa uspával dokonale. Námet vysídľovania ruských občanov do satelitných republík Sovietského zväzu ide previesť na filmové plátno určite oveľa lepšie. (22.07.2019)