Matka a syn

Separační úzkost jako ploditel spirituálního filmu aneb ztráta toho nejdražšího, co jsme ve skutečnosti nikdy neměli, protože i tento film se svojí přiznanou nadreálnou stylizací zároveň nevědomě přiznává, že nebetyčné city existují vždy až zpětně – když umírají a zemřou (a tento zpětný pohled je v posledku umělecké dílo samo). Zajímavější je, že zplození nostalgie z ducha ztráty nabývá u Sokurova ryze osobitou kinematografickou formu, v jejíž nostalgicky rozostřeném, místy až kýčovitě romantizujícím pohledu je rozostřena i sama povaha ztráty – ze spirituálně nejvnitřnější ztráty matky se rázem může stát ztráta říše (Moloch) nebo ztráta moci nad sebou i okolím (Býk)… Tyto tři filmy vznikly za sebou a s použitím stejného vizuálního jazyka, ale málo který příznivec Ducha a spirituality je asi ochoten připustit, že Matka vede k Leninovi a Syn k Hitlerovi, leč logika nostalgického hledání ztraceného vede od monster čistě osobních k monstrům velkých dějin, protože není pochyb, že Syn po smrti Matky vyroste buď v uznávaného režiséra, anebo diktátora. (19.07.2020)

I když se jedná o poměrně kratký film, tak mi připadal poněkud rozvleklý. Zdlouhavé scény, kde se v podstatě nic nedělo mě nedokázaly vtáhnout do "děje" a ani hercům se nepodařilo, abych se s postavami nějak sblížil a více s nimi prožíval jejich smutný příběh. Nicméně bych nerad jen kritizoval. Co se mi na filmu opravdu líbilo, byla kamera. Ta mi přišla opravdu povedená. 50% (18.10.2007)

Tohle nepovažuju za film, ne v tom smyslu jak pojem film chápu já. Obrazově je to sice nádherný, ale o příběhu se mluvit nedá vůbec. To, že panáček chvíli nosí mámu po lese a pak se tamtéž poflakuje sám až do titulků, to není nic pro mě. Ale věřím, že to tady bude mít spoustu příznivců...Po delší úvaze jsem se rozhod to nakonec zhodnotit. Před dvaceti lety bych nad tím dumal a užíral se, co chce básník říci, ale dneska si říkám jestli chtěl básník vůbec něco říci, měl zvolit jazyk, kterýmu rozumím. Tímhle stylem ke mně už nemá šanci proniknout. Takže pro mě pseudointelektuální sračka bez významu. Howgh! (18.10.2007)

Matka a syn je mistrovská ukázka spirituálního filmu ve smyslu snímků Andreje Tarkovského. Nechci tím říct, že Sokurov je jako Tarkovskij, nebo že jsou zde výrazné prvky a analogie s Tarkovského estetikou - i když tady určité analogie samozřejmě jsou - , to by bylo příliš laciné, už jenom proto, že Sokurov je tradičně označován za jeho epigona atp., ale domnívám se, že Matka a syn naplňuje smysl "spirituálního" filmu. Na rozdíl od pozdějšího snímku Otec a syn je tento prostší, přímější a snad jaksi kontemplativnější - narativní struktura je minimální. Postavy se pohybují v jakémsi neskutečném světě na pomezí podzimu a jara a pocit neskutečnosti je navíc posílen deformací obrazu, barevným filtrem a rozostřením obrysů, vyvolávajícím dojem obrazové plochosti. Sokurov ukazuje vztah matky a syna v čisté formě, jakoby jej vypreparoval z matérie "skutečného" života a očistil od vedlejších příměsí. Obraz umírající matky je jeden z nejsilnějších filmových obrazů vůbec. (08.05.2009)

Andrej Tarkovskij + Ingmar Bergman + Béla Tarr = Alexander Sokurov. Nesmírně citlivě a přitom krutě pravdivě natočený snímek ruského režiséra Sokurova, jehož tvorba mi po dlouhou dobu zcela unikala. "Následník" Andreje Tarkovského velkého Mistra velmi uznával, natočil o něm dokonce celovečerní dokument Moskevská elegie. Sám Sokurov tíhne k minimalismu, což se projevilo v plné síle i v tomto snímku, konstruuje až nesnesitelně dlouhé záběry, čímž se částečně podobá stylu Bély Tarra. V Matce a synu jsou postavy staženy do pozadí, jde především o dokonale komponované záběry, které připomínají spíše malbu než filmový obraz, a jimi vyvolané pocity. Postavy mi přišly spíše emocionálně vyprahlé, i když v jednom osobním momentu jsem na chvíli zapochyboval. Na jednu stranu malá stopáž, na druhou velmi hutný film, při závěrečných titulcích jsem měl pocit, že mám za sebou film s minimálně 150 minutami. To ale nemyslím v negativním slova smyslu, spíše naopak. Ještě menší osobní poznatek nakonec. Obraz hluboce zkroušeného syna stojícího v travnatém porostu a ohlížejícího se na v dáli jedoucí vlak patří k nejsilnějším a nejemotivnějším scénám, jaké jsem kdy viděl. Syn, jako by se pomalu smiřoval s odchodem matky na věčnost, vlak již dojel do její cílové stanice. (18.10.2007)