Křížová cesta

Řada lidí si bude Křížovou cestu vykládat (a už se tak děje) jako lehce ironickou, ale v zásadě tragickou obžalobu katolických dogmat a jejich ničivých účinků. To je sice možná do určité míry pravda, ale je to zároveň notně omezený způsob, jak na tento film nazírat. Podle mě se totiž současně s výše uvedeným dá dobře chápat jako oslava té nejradikálnější víry - ne té, která lpí na pravidlech a obřadnostech, aniž by si přitom uvědomovala jejich vyprázdněnost, ale té, která je dovádí do těch nejzazších důsledků. Protože jenom taková víra je skutečně revoluční a jedině konání z ní vycházející může vést až k tomu, čemu bychom mohli říct zázrak. V tomto smyslu se pak Křížová cesta nejeví jen jako snímek o náboženství, ale o ideologii obecně. Doufám, že to někdy uvidí Žižek, protože věřím tomu, že by byl nadšen. (26.10.2014)

(49th KVIFF) Největší depka festivalu. Čtrnáct statických scén bez střihu, které na kostře jednotlivých zastavení křížové cesty vyprávějí příběh hodné, mladé dívenky, která chce být dobrou křesťankou, ale pro její upjatou, echt katolickou matku to není dost, takže ji nutí, aby byla ještě lepší křesťankou. A protože "Cti otce svého i matku svou", snaží se tedy být ještě lepší křesťankou ... jenže přemotivovanost škodí. Film, který vlastně ani není moc filmový, ale sílu má neskutečnou. Ten způsob, jakým si zde postavy samy sobě i sobě navzájem úplně zbytečně ničí životy, ve mně vyvolalával až fyzické mdlo a odpor. Zajímavé je dát si tento film jako dvojprojekci s britskou Kalvárií, která se na téma náboženství v současném světě dívá z druhé strany (a v důsledku s nijak výrazně pozitivnějším vyzněním). Výsledný pocit je pak takový, že nezáleží na víře, ale na tom, jestli je člověk "normální", nebo debil či autoritářská svině. (12.07.2014)

Vynikajúci koncept a aj rámec celého príbehu rozdeleného do 14 statických jednozáberových kapitol po vzore zastavení na Krížovej ceste. Tie dokonalo korešpondovali s "cestou" 14-ročnej martýrky Márie, ktorá balansuje na hrane obetavosti. Okolnosti ju síce pokúšajú, no akékoľvek odchýlenie koriguje jej matka, ktorá na mňa pôsobila dosť tyransky. Napriek tomu úžasný príbeh, ktorý pôsobil na povrch často dosť chladne, no vo svojom vnútri to malo silné emocionálne vypätie, ktoré sa vyhrocovalo priamo úmerne so symbolickými zastaveniami na Krížovej ceste. Hoci nie som nijako hlboko nábožensky založený, tento film ma naozaj oslovil. Aj v tom, že tu cirkev bola vykreslená takým tým mierne kritickým spôsobom. (20.12.2014)

Zajímavě natočené! Těch 14 scén připodobnělých ke Křížové cestě Ježíše bylo zajímavě pojatých. Kamera se prakticky nehýbala jen herci ve svém prostoru odříkávali dlouhé dialogy. Největší poselství ve filmu vidím v jeho názorné ukázce jak snadno lze formovat (negativně) mladého člověka vlastně ještě dítě skrze dobré úmysly a prakticky jej zcela vykolejit a vyčlenit ze společenství, kde žije. Já osobně považuji náboženství za příčinu největších zel na světě a zejména ta, která mají jen jediného boha. Nevidím žádný rozdíl mezi vymýváním mozků dětem v Severní Koreji, na dobitých území jednotkami ISIL nebo v nějakém ortodoxnějším náboženském katolickém kroužku. Překvapilo mne jak velká komunita to ve filmu byla. Všechno se musí brát s mírou a rozumně. Já si navíc můžu psát co chi, protože peklo mám jisté. Mojí nejoblíbenější hudbou je jazz a swing, což jsou podle filmu satanské rytmy! Měl jsem u filmu vztek, ale úplně jsem tomu nevěřil. Hlavně nechápu, proč nemocnice nedala Marii na kapačky... Tři kříže. * * * (07.07.2015)

Film o 14 scénách, 14 geniálně rozehraných situacích jednoho šíleného příběhu, 14 téměř divadelních sekvencích o jednom záběru. Touto formou režisér předkládá divákům snímek s tématem náboženství a jeho pojetí v moderní společnosti, od jeho pozitivních optimistických stránek až po chorobný fanatismus. Každou situaci dokonale rozehrává, neskutečně se vyžívá v každém detailním gestu, nápadu, myšlence, chvílemi se rochní v trapnosti jednotlivých dialogů, jindy naivně vyčkává spolu s divákem na reakce dalších postav. A s každou novou osobou přináší další dimenzi příběhu, ať už s hystericky pedantskou matkou, submisivním otcem vyhýbajícím se jakémukoliv kontaktu, roztomile geniálním Christianem z paralelky nebo schopným doktorem potvrzujícím divákům podezření na absolutní nefunkčnost celé rodiny. Brüggemann však ani na chvíli neopouští hlavní téma, děsí novými situacemi, pohrává si s Mariinými touhami, nechá ji chvíli přičichnout k životu obyčejné čtrnáctileté slečny v současném Německu, následně ji reakcemi rodiny a charismatického, ale fanatického kněze svrhne zpět mezi úskalí absurdní oddanosti - bohu, rodině, asketismu... A úplně stejně bezohledně, ale dokonale, si pohrává s divákem, zláká ho k boji za dobro spolu s církví, následně ho vyděsí i zničí náboženskou nesvobodou a tyranií a na konci ho nechá bez dechu se spoustou otázek. Ovšem každý divák touží po takovém zážitku a jen málokteré snímky Vám poskytnou tak intenzivní zážitek... (05.07.2014)