Křížová cesta

Asketický způsob života jde ruku v ruce s asketickým zpracováním. Maria je ochotná pro Boha zemřít, stejně tak i kameraman by raději zemřel, než aby pohnul kamerou. Celkově pak Křížová cesta balancuje na hraně mezi tragi(komi)ckou obžalobou katolických dogmat a oslavou bezmezné víry a sebeobětování. "A co v tom sboru zpívají? - Hlavně Bachovy chorály. A ještě gospel a soul. - Víš, že taková hudba může zákeřně působit na posluchače. Bubnování a monotónní zvuky kytary dokážou navést člověka na nemravné skutky..." (08.01.2015)

Vlastne sa mi stále potvrdzuje, že všetko už bolo natočené, takže jediným novátorským prvkom môže byť jedine forma. príbeh Krížovej cesty nie je popravde nič zvláštne, paralela so životom Krista mi až tak žily netrhala. Ale práve tou netradičnou formou (či je až tak originálna, je na úvahu) v kombinácii s vyššie spomenutým sa z filmu stáva malá filmová udalosť sezóny. Nemecké filmy, aj drámy, majú pre mňa jedno malé špecifikum. Ich dialógy pôsobia totiž takmer vždy úsečne, ironicky a pri všetkej vážnosti nejakým svojským nemeckým spôsobom komicky. Pred premietaním nám uvádzač na IFF povedal, že nám pri tak vážnom filme neželá príjemnú zábavu, ale aby sme pochopili posolstvo. Na žiadnom inom filme festivalu som však nezažil tak nahlas sa smejúce kino, ako pri Krížovej ceste. Nemci (a Rakúšania) sú proste ťažkí ironici a asi preto mám tak aj ich súčasnú tvorbu rád. Zrejme nutné opätovné zhliadnutie kvôli množstvu dialógov. 90%. (15.11.2014)

Němci jsou hold mistři pečlivě vystavěných scénářů a vrstevnaté analýzy společenských patologií. Loni to ve Varech plně dokázal martyrický opus Tore tančí, letos mě vyrazila dech další variace na téma sebeobětování, nelítostně odosobněná Křížová cesta. Film je výjimečný nejen tím, že mu stačí pouhých čtrnáct statických výřezů, do nichž je působivě vtěsnána interakce mnoha postav. Jen několik krátkých zastavení v životě čtrnáctileté Marie z rodiny ortodoxních katolíků stačí k rozvinutí drásavého osudu, jenž vrcholí zázrakem i hořkou rodinnou tragédií. Film je výjimečný nejen dokonale promyšleným vyprávěním, jež je přímo navázáno na církevní ikonografii a symboliku křížových cest, ale rovněž psychologickým uchopením tématu. Maria na prahu puberty překvapivě nerevoltuje vůči rigidní výchově, jak by se dalo očekávat, naopak v ní dozrávání vzbuzuje pochybnosti, nejistotu a o to více se snaží vyrovnat svůj vychylující se platonický vztah k Bohu. Víra je pro ni příliš těžkým křížem, pod nímž na své cestě k dospělosti několikrát klopýtne. Pro chorobně nedůvěřivou matku jde o jasné signály toho, že se dcera dostává do nebezpečného věku, který ji může naprosto odcizit důsledně vštěpované oddanosti Bohu. Mezi čím dál hlouběji věřící dcerou, jež vzrůstající pochybnosti řeší mučednickou pózou a přísnou matkou se rozhostí fatální nedorozumění s otřesnými důsledky. To sebou přináší řadu provokativních otázek nad platností církevních dogmat, jež mohou být až příliš snadno významově překrouceny a učinit z člověka sebezničující nástroj. Co je oběť? A co je zázrak? Kde končí oddanost k Bohu? A kde lidská svoboda? Každým dalším obrazem narůstají tyto otázky na naléhavosti a film nabízí uspokojivé podněty pro vnitřní úvahy i diskuze nad tématem, jež se rozhodně neomezuje na specifickou společenskou skupinu. (13.07.2014)

Slovo Bůh nabírá v tomto filmu výrazné podobnosti se slovem Voldemort. Dlouho ho nebudu chtít slyšet. Figuruje zde jako prostředek k vymývání mozku, aplikovaný diktátorskou matkou na dospívající dceru. Ta má ve čtrnácti letech pocit, že dělá bez výjimky všechno špatně a silným vlivem katolického náboženství dochází k zásadnímu rozhodnutí. Ona sama si připadá pro svět nepotřebná, ale proč nepomoci nemocnému bratrovi? Upne se k tomu jako jedinému východisku, jak pomoci bližnímu svému, být potřebná pro svět. Odříkání a maximální skromnost. Sebeobětování se pro dobro celé armády. Její konec je matkou označován jako zázrak, ale doopravdy je největším proviněním proti lidské svobodě. Člověk si uvědomí, jak je důležité, aby mělo dítě volnost. Mnozí konečně dojdou k závěru, že jejich dětství bylo vlastně šťastně, ač dle definice tohoto filmu ovlivněné satanskými rytmy či svody. (07.07.2014)

Kreuzweg: Stations of the psychic decline. Odvážna psychlogická sonda do mysle sfanatizovanej veriacej podaná sériou štrnástich dlhých rozhovorov natočených prevažne statickou kamerou a nepodporených takmer žiadnou hudbou vystavaná ako analógia k príbehu trpiaceho Krista počas jeho zastávok na Krížovej ceste. Vznikla tak minimalistická dráma o ortodoxnej kresťanskej rodine, ktorá pohľad na vieru sprostredkováva z viacerých uhlov, začo vďačí hlavne vynikajúco napísanému scenáru. Ten sa jednak slepo zavďačuje rovnako fanatickým kresťanom akými sú hlavní aktéri filmu a ktorí bude naivne oslavovať obetu hlavnej hrdinky ako novodobej Panny Márie, ale na tej druhej strane sa plnohodnotne zavďačí aj ateistom a tvrdo kritizuje kresťanstvo ako inštitúciu určenú na obyčajné vymývanie mozgov mladých ľudí. Obidva pohľady sa dokonale zužitkujú napríklad v zámerne nejednoznačnom závere (bola to náhoda alebo „boží zázrak“?). Ja osobne sa samozrejme prikláňam k tej druhej skupine, ale je priam obdivuhodné ako decentne dokázal Kreuzweg aka Stations of the Cross obsiahnuť problematiku bez prvoplánového poburovania Kresťanov a skĺbiť ten falošne pro-kresťanský pohľad a obetu v menej Ježiša Krista s tvrdou kritikou a odsúdením celej viery. Je to komplexná ukážka toho prečo deti nevystavovať podobným kresťanským názorom a učeniu, ktoré si odporuje v každej druhej vete a každú situáciu prikrášľuje k obrazu svojmu. V podstate film ženie známe „pokiaľ sa ti deje niečo zlé, Boh ťa len skúša; pokiaľ sa ti deje niečo dobré, Boh ťa odmeňuje“ do extrémov. Nie je to čiernobiela kritika, ale vďaka viacrozmerným postavám podáva problematiku z oboch uhľov, čo sa vynikajúce odzrkadľuje na postave matky, ktorá nie je len sfanatizovaná veriaca, ale obyčajným človekom, ktoré pre svoje dieťa síce chce to najlepšie, zároveň sa to ale snaží dosiahnuť skrz kresťanské učenie, ktoré je pre ňu sväté bez ohľadu na dôsledky. Vo výsledku tak Kreuzweg nevynáša jednoznačné rozsudky, ako som už spomínal na udalosti sa pozerá z dvoch pohľadov, ktoré si vo filme vzájomne neodporujú – v žiadnom prípade neobhajuje kresťanstvo, ale ani ho nemá potrebu iba prvoplánovo a okato démonizovať, ponúka ako aj tvrdú kritiku na vieru a vymývanie mozgov, ale taktiež pripúšťa aj možné obete ktoré môže človek kvôli viere dobrovoľne priniesť. Otázne je ktorú stranu si divák podľa svojho presvedčenia vyberie. Ja ako ateista som svoj jednoznačný postoj zaujal a s celou tou kritikou ukrytou v jadre filmu plne súhlasil, ale pustiť v tejto podobne filme nedeľným návštevníkom božieho chrámu viem si predstaviť, že ho budú (slepo) oslavovať bez pochopenia jeho skutočného zámeru. Skvelá práca a nemám čo vytknúť. Scenár roka 2014 a Nemci neskutočne prekvapili! Dokonalá artová prácička, ktorú by sa v USA nikdy neodvážili natočiť. CELKOVO: 5* (10/10) (07.02.2015)