Pořád jsem to já

V hlavní roli Alzheimer, nuda a přesvědčení tvůrců, že tahle (dědičná) nemoc vám připraví nezapomenutelné chvíle v kruhu rodinném. Bylo to ve své podstatě tak idealisticky hloupě napasované před diváka, že jsem nad tím pičoidním scénářem žasnul. Profesorka lingvistiky Alice Howland, kterou hraje taková ta ryšavá herečka...no ta, co hrála...v tom filmu s tím....no s tím, jak hrál v tom filmu s tou... která tady taky hraje...no ta, jak hrála tu upírku...no přece...do kurvy zelené... no ta... Do piči, já si nevzpomenu, tak třeba později se mně vrátí pamět. No a hlavní hrdince se už s jistotou nevrátí. Alice měla pozoruhodnou kariéru, spokojené manželství a tři dospělé a hlavně zdravé děti. Přišla však krutá rána osudu. Po neodeznívajících potížích s výpadky paměti, jí bylo diagnostikováno předčasné stádium zákeřné Alzheimerovy choroby. Její zdravotní stav se rapidně zhoršoval a paradoxně to její rodinu stále víc tmelilo. Její muž ji neupravenou, zmatenou a pomočenou zřejmě shledával stále více sexy, protože jinak si neumím dost dobře vysvětlit, proč Alec Baldwin, který ho ztvárnil, neutekl k nějaké krásce. Zkrátka v tom filmu nevznikl jediný rodinný konflikt, jediná vyhrocená situace nebo hádka, prostě nic, co by film udělalo životným a hlavně věrohodným. A to mně nepovídejte, že by se za celou dobu nenašel rodinný příslušník, kterého by ta nemoc, respektive situace spojená s ní, nějakým způsobem neiritovala. Tomu prostě nevěřím. Film je zcela prostý nějakého vrcholu. Jede v jedné přímce, po polovině to začalo parádně nudit. Kdyby se film zaměřil na okamžiky, kdy je pacientka vystavena nedůstojnému vyznění své postavy, a musí třeba čelit nepochopení, nebo posměchu, ale nic z toho, i když by to film jistě ozvláštnilo a vytáhlo z fádnosti navzdory neotřelému námětu. Film se tedy v nevzrušivém, utahaném tempu dokodrcal do nezdárného konce. Nebyl jsem ušetřen ani nelogických až hloupých scén, které byly hodně mimo mísu. Postižená si dokonce vzpomene, že v době, kdy jí ještě neodumřely všechny neurony, tak si sobě nahrála video vzkaz, na který si k mému překvapení bezpečně vzpomněla, že ho má uložený v compu, a dokonce trefila i tu správnou složku(!). Páni scenáristé, neměla ta žena náhodou trpět Alzheimerem?! No byly to mučivé chvilky s tímto nedramatickým, nudným a dementním filmem, to vám povím. Dorazily to maximálně stupidní a v ničem nezajímavé dialogy. Casting snesl velmi přísné měřítko. Kristen Stewart ukázala stránku svého zajímavého herectví. Přitaživou Kate Bosworth bych vymrdal i do těch jejích odstátých uší, jak mě rajcovala. A hlavně ta ženština v hlavní roli by si zasloužila takovou tu cenu, co je plešatá..no toho přece...už vím ...Pulitzera! A vida, vzpomněl jsem si i na jméno té herečky v hlavní roli.Takže, Megan Fox, moc ti ten rezavý přeliv nesedl, ale hrála jsi báječně. Film líčil hlavní hrdinku asi tak, jako když se natočí příběh o alkoholikovi, a ani jednou ho neuvidíte opilého. Zbytečné, rozvleklé nic. 20% (03.01.2015)

Asi většina z nás už je otrávená ze všech dojemných filmů o skvělých lidech postižených hroznými nemocemi. Still Alice ale jednoznačně patří k tomu lepšímu a nepříliš vyděračskému. Julianne Moore je výborná (nikoliv však oscarová) a sebelítostivost zvládá s prstem v nose. No a ano. Kristen Stewart. Nestydím se za to. 7/10 (29.12.2015)

Jeden z těch filmů, k němuž není co říct, neboť slova jsou málo a nedostatečná. Obsazením i herecky velmi zajímavé, dějově pohlcující. Scény po otevření složky Butterfly mě naprosto rozsekaly... Možná to k ní samotné není moc lichotivé, ale Julianne Moore patří k těm ženám, které čím starší, tím lepší (v mnoha ohledech). (23.03.2020)

Still Alice působí lehce nedotaženým dojmem. Další výtka může směřovat k přílišně idilickému přijetí nastalé situace ze strany rodiny. Lidskost je v takových případech podrobována příliš tvrdým zkouškám, než aby většina lidí obstála jako rodina Alice. Selhání tak myslím mělo být mnohem důležitějším tématem filmu. Užíval jsem si zejména vztah Alice a její nejmladší dcery, který na mě i přes neherectví Kristen Stewart působil výjimečně upřímně a blahodárně - takhle nějak bych chtěl dokázat být oporou i já. Bez téma tabuizující egoistické korektnosti a karikující ohleduplnosti, ve které se sobeckost projeví v okamžicích, kdy člověk o nemocném mluví a s ním zachází, ale zapomíná se při tom na něj obracet přímo - například s otázkou, jak svůj stav prožívá - a sám ho tak pomalu degraduje na nesvéprávný předmět vlastní bohulibosti. (16.10.2016)

Kdo si nepřizná, jak osvobozující je si čas od času s Hollywoodem na férovku zabulet, lže sám sobě do kapsy. Vlastně si z toho moc nepamatuju, páč sem docela často viděl rozmazaný prdlačky. Oscar schválenej! A distributoři ať se příště laskavě plácnou přes kapsu: nerozdávat před nemocnou Julianne u sálu zdarma kapesníky rovná se zvěrstvu toho největšího kalibru! (17.05.2015)