Kočka

Tak ako sa demoluje stará mestská štvrť, tak sú zruinované i partnerské vzťahy dvoch starých manželov. Dusné prostredie domu, neochota komunikovať medzi sebou a absencia lásky je živnou pôdou pre psychologickú drobnokresbu a veľkou výzvou pre legendy francúzskeho filmu. Netreba pripomínať, že ich herecký koncert je skvelou ukážkou, že i s minimom dialógov sa dá hrať. Nanešťastie pre mňa je film takou dokonalou ukážkou vyhasnutých citov a chladu, že sa tento chlad premietol aj do mojej duše a bolo mi jedno, ako to celé dopadne. (06.09.2011)

Le Chat je veľmi čistým a intímnym filmom o dvoch starnúcich manželoch žijúcich v ošarpanom domčeku v rozbúranej štvrti postupne pripravovanej na modernizáciu. Obe postavy sú výborne napísané a navyše aj fantasticky stvárnené Simone Signoretovou a Jeanom Gabinom. Bývalá cirkusová artistka Clémence bola nútená ukončiť svoju sľubnú kariéru po zranení spôsobenom pádom z výšky. Útechu nachádza v alkoholizme a sebaľútosti, čím zraňuje nielen seba, ale aj ľudí okolo. Za rozvrat manželstva viní najmä seba, no postupne sa jej hnev voči sebe samej premení na nenávisť voči manželovi, ktorú si v kritickom momente vybije na jeho kocúrovi z ulice. Julien je zase mužom, ktorý je zmätený z vlastných pocitov. Často sa za pomoci asociácií vracia v spomienkach na začiatok jeho vzťahu s Clémence. Možno z toho dôvodu zbiera noviny – prítomnosť je pre neho príliš bolestná, a preto potrebuje mať neustály kontakt s minulosťou. Fascinujúcim prvkom je aj prostredie, ktoré zodpovedá psychickému rozpoloženiu postáv. Samozrejme, že búranie domov naokolo symbolizuje rozvrat vzťahu Clémence a Juliena, no taktiež vyjadruje ich povahové črty. Rozvaliny budov naznačujú príchod zmeny. Julien si to uvedomuje a zmeny sa obáva, pretože má možno pocit, že do moderného sveta už nepatrí a je si vedomý aj zmeny citov, ktoré prechováva ku svojej žene a má obavy aj z nich, pretože im nerozumie. Ošarpaný dom, v ktorom žijú obaja manželia zase symbolizuje Clémence – jej neochotu akceptovať konflikt a jej túžbu po starých časoch. Ďalším šikovným ťahom v oblasti narácie bol nejednoznačný začiatok filmu. V úvodných scénach vidíme dvoch ľudí, o ktorých vieme, že majú rovnaké priezviská, že spolu nechcú byť v jednej miestnosti, ani spolu kráčať vedľa seba. Konflikt vo vzťahu priniesol množstvo absurdných prvkov, ktoré na začiatku pôsobili komicky a zvádzali diváka k tomu, aby si myslel, že ide o komédiu. Takým prvkom boli napríklad zámky na skrinkách v kuchyni s dvomi oddelenými stolmi a stoličkami postavenými tak, aby si manželia nevideli pri sedení do tváre. Finále je bolestné, no očisťujúce – Julien bol nakoniec predsa len schopný svojim citom porozumieť a chtiac-nechtiac si musel pripustiť, že ku Clémence ešte stále niečo cíti. (01.09.2024)

Velmi dobré psychologické drama se skvělými hereckými esy francouzské kinematografie pojednává o vztahu stárnoucích manželů, z něhož se vytratila jiskra a láska, avšak jisté pouto a cit k druhému úplně nezmizel. S každou uplynulou minutou snímku je jasnější a jasnější, že příběh nemůže skončit dobře, napětí mezi hlavními postavami narůstá a tragédie na sebe nenechá dlouho čekat. Posledních pár minut není prosto emocí a nezbývá, než se sklonit jak před hereckým umem Gabina a Signoret, tak před celým tímto snímkem. K dokonalosti mnoho nechybí a k páté hvězdě také ne. (05.01.2015)

Lidé dokáží bezmezně a oddaně milovat. Lidé dokáží hluboce nenávidět. Lidé dokáží ubližovat sobě samotným i svým nejbližším s nevídanou krutostí. Stárnutí není příjemná záležitost, v hloubi duše se může usazovat pocit prázdnoty, beznaděje, osamělosti, nepotřebnosti i frustrace z nenaplněnosti vlastních životů. Tyto pocity se mohou projevovat negativním způsobem k těm nejbližším. A nezadržitelně se začnou roztáčet kola destrukce jednoho vztahu. Jak symbolické, když se konec a zkáza odehrává ve smrti staré čtvrti, která musí ustoupit nové výstavbě a pokroku. Staří a smrt je nevyhnutelný osud pro lidi i domy. Spouštědlem konečné spirály vzájemné partnerské destrukce se stává malý kočičí mazlíček. Jeden ho miluje a stává se náhradou citů v bolestném procesu stárnutí a deziluze. Pro druhého se stává objektem žárlivosti, kvůli kterému mu partner odepírá jakýkoliv náznak vzájemného citu a porozumění. Žijeme spolu a zároveň žijeme sami opuštěni ve všech okamžicích. Mluvíme spolu a neříkáme si nic. Víme, co máme říkat, ale mlčíme a neslyšíme. Nechceme slyšet. Chceme větší utrpení těch druhých, abychom nevnímali svá vlastní trápení a strach z toho, co se nenávratně blíží, nebo co se může blížit. Režisér navodil ve svém díle vynikající atmosféru, která vtáhne doprostřed tohoto psychologického dramatu. Film vyniká herectvím dvou osob. První osobou je starý Julien Bouin (skvělý Jean Gabin), který si až příliš pozdě uvědomí pravou podstatu svých citů a potřeb. Druhou osobou je jeho manželka Clémence Bouin (vynikající Simone Signoret), bývalá kráska a cirkusová akrobatka s nuceně ukončenou kariérou, která touží po citech a porozumění i po pomstě a trestu. Milujeme. Nenávidíme. Bojíme se. Ubližujeme sobě. Ubližujeme svým nejbližším. Trápíme se v nedorozumění, nepochopení, strachu. Chceme být milováni, ale ve strachu ze života se bojíme otevřít a přijmout svou vlastní lásku a city. Odmítáme naplnění vlastních životů z obyčejného a plíživého pocitu strachu v naších vlastních srdcích. (22.03.2016)

Skvělé, až neuvěřitelné herecké výkony, jimž v podstatě není co vytknout. Gabin a Signoret jsou tak uvěřitelní a tak přirození, že prostě budete přemýšlet o tom, proč jsou na sebe lidé tak zlí. Všechno mohlo dopadnout naprosto jinak, kdyby mezi sebou lidé jen trochu více komunikovali. Ale tohle je prostě věčný problém. (16.12.2014)