Violet

Klasická CSFD a karlovarska demence se ve zdejším hodnoceni odráží, nikoliv skutečně kvality tohohle nekompromisniho a dumyslnyho debutu. Ten film je naprosto srozumitelný a svou strukturou jasně odrazi stav neproniknutelne hlavní postavy. A to vše skrze obraz a vymakanej sound design jak od Lucrecie Martel. Má to neskutecne prokomponovanou kameru, za kterou stal Nicolas Karakatsanis, kterej teď v Hollywoodu točí veliký věci. Ať uz jde o poslední osmiminutovy záběr, otviraci záběr jak od Rubena Ostlunda nebo nejlepší shot, kterej se odehrava na koncertě Deafheaven!!! Je to takový Paranoid Park jen na Bmx. Zdejší necitlivost a nepochopení je uz alarmující. Divácké naroky na ztotozneni s postavavou je úplně mimo. O tom ten film je proboha! Kdyz se s ním neztotožňi ani jeho máma! A nikdo mu nerozumí. Proč bys měl ty? (19.09.2014)

Dobrovolně přiznávám, že po padesáti minutách jsem z kina utekla, protože jsem na celém filmu nenašla jediný pozitivní aspekt. Příběh tu neexistuje: vše se odehrává v dlouhých, nic neříkajících scénách, které na sebe prakticky nenavazují. Děsivou diskotékovou hudbu musel z Kongressového sálu slyšet všichni v okolí 100 metrů. "Vizuálně působivý," jak stojí ve festivalovém programu, je nutné vyložit jako "permanentně nezaostřený" a o faktu, že panu režisérovi HD rozlišení zjevně nic neříká, už ani nemá smysl mluvit. Na druhou stranu mělo-li ve mně Violet vyvolat touhu zpít se do němoty nebo mlátit hlavou do zdi, tak se to filmu povedlo. (10.07.2014)

Jestli je umělecky hodnotné nechat kameru dlouze zabírat jednu a tutéž věc, se disputuje už od Warhola. Pokud režisér chtěl úmyslně (a já myslím, že chtěl) nechat diváka dvě minuty koukat na zkamenělou tvář, další dvě minuty na ruku trčící z jedoucího auta, jedoucí auto samotné a X dalších věcí, aby tím umocnil suchý naturalismus Jesseho prožívání, vsadil na dost divokou kartu, protože to má tendence brutálně nudit. Díky stopáži to ale s trochou odhodlání není nesnesitelné. Film se mi místy hodně líbil z čistě estetické stránky. Někdy byla scéna poskládána tak, že by se na ni dalo dlouho dívat i jako na fotografii, takže jeden nehybný záběr vůbec nevadil a naopak to tomu dodávalo atmosféru. Tuhle kvalitu ale pak zase úplně sráží do kolen ty psychedelické přechody ve stylu instagramových filtrů, rozbitého streetview, atomového výbuchu a epileptického záchvatu na diskotéce. V takových momentech si říkám, že tohle už je moc. Nemůže být každý Gaspar Noé. Přestože jsem racionálně věděl, čeho chce film dosáhnout a jak by na mě měl působit, nedovedl jsem se na něj napojit a nechat ho k sobě promluvit. A to je u abstraktního ztvárnění posttraumatického stresu poněkud zásadní nedostatek. (25.02.2015)

Devosovi se musí přiznat značný vizuální talent, jím zvolené formální uchopení dokáže samo o sobě vytvářet určité vypravěčské hodnoty; bohužel, jeho debutu se v mých očích nepovedlo překročit jakési nevyzrálé pomezí mezi přemrštěně dlouhým studentským cvičením a samostatně stojícím filmem. Jakmile se té povrchové exhibici ale dodá i (klidně jednoduchá) obsahová podpora, vše funguje nesrovnatelně lépe – viz následující Ghost Tropic. (29.10.2020)

Nudný? Ale kdeže. A vůbec: ohánět se coby kritériem subjektivizovanou zábavností či nudou je vždycky krajně podezřelé – obvykle to poukazuje na nepříliš vycválaného diváka. Violet mi evokoval snímky Jaume Rosalese. Přestože z mého pohledu nedosahuje Rosalesovy dokonalosti, jedná se o pozoruhodný počin. Das Devos však pracuje s celým tématem chytře a to právě stylisticky. Odcizenost okolí a traumatizovaného hrdiny je samozřejmě nabíledni – v tomto směru autor nevnáší do tematicky spřízněných děl, jako je kupříkladu Paranoid Park, nic nového. Avšak zaujalo mě tohle: posttraumatický stav se projevuje mimo jiné jakýmsi podivně zjitřeným vnímáním, v němž snad mozek vyvíjí zvýšenou aktivitu pro analýzu svého okolí, aby lépe určil potenciální nebezpečí, které se může opakovat. Okolí je ovšem stejně všední, jako obvykle – zjitřené vjemy jsou v zásadě banální. Což zakládá podivnou melancholii, kterou snímek výborně zprostředkovává. Vlastně jde o očekávání katarze, po níž introjikovaný svět zraněného bikera konečně přikryje všeprostupující a uklidňující mlha. (23.02.2015)