Červený a černý

Julien Sorel, postava z knihy Stendhala, zcela jistě zaslouží opovržení. Nicméně Gérard Philipe mu propůjčil kus sebe sama, vdechl mu lidskost, touhu a váhání, něhu i nenávist, a to potom nejde, opovrhovat. Nabízí se spousta otázek a málo odpovědí. Kolik hlav by asi padlo v dnešním světě při pravidlech minulých? (02.01.2019)

Autant-Larův obšírný filmový přepis slavného Stendhalova románu vyvolal nejen ve Francii, ale všude, kde byl dosud uveden, nejživější pozornost a vzrušení — o to větší a nápadnější, za jaké netečnosti čtenářů tento román r. 1830 vyšel. Ne nadarmo je tento ohlas tak veliký. Způsob přepisu rozsáhlého románu je skutečně pozoruhodný. Je až s obdivem, jakou míru dějových podrobností se Autant-Larovi podařilo dostat do filmu v nezkreslené podobě, takže divák dostává vlastně hutný sice, ale přece nejpřesnější succus děje Stendhalovy knihy. Správně zcela v intencích stendhalovské ideje je i ve filmu vystižen v postavě Juliena Sorela typ ctižádostivce, typ mladého muže své doby - typ člověka, který si „dovedl vybrat uniformu své doby", který vypočítavě, s chladnou myslí jde za svým cílem. Claude Autant-Lara, jeden z nejlepších francouzských režisérů, začal svou kariéru jako dekoratér a později režijní asistent. První film, ve kterém se uplatnil jako režisér, byl „Různé zprávy" (Faits divers) v r. 1923. V roce 1930 byl na dva roky angažován společností M-G-M. 1937 vytvořil film: „Aféra lyonského kurýra" (L'affaire du courrier de Lyon), 1941 „Chiffonova svatba" (La Mariage de Chiffon), 1942 „Milostné dopisy" (Lettres ďamour), 1943 „Douce se vrací" (Douce) 1945 „Sylvie a fantom" (Sylvie et le fantome), 1946 „Ďábel v těle" (Le diable au corps) podle Radiguetova románu. Toto dílo umístilo Autant-Laru do prvních řad francouzských tvůrců. Z posledních prací režiséra Autant-Lary uvádíme filmy „Červená krčma" (L'Auberge Rouge), „Osení" (Le blé en herbe) podle románu Coletty a „Markétka noci" (Marguerite de la Nuit) podle románu Pierra MacOrlana. Filmový přehled 9/1956 (24.01.2007)

Myslím, že jsem tento film viděl jako malej kluk, ale vůbec nic si z toho nepamatuji. Asi jsem z toho neměl tehdy vůbec rozum. Po asi 50 letech se mi zdá tato konkrétní láska až za hrob paní de Re Naal k J.S. velmi těžko uvěřitelná. Nejvíc mě ale znervózňovaly ty všudypřítomné kulisy. Asi nebylo dost peněz na reprezentativnější výpravu... (26.05.2022)

Se Stendhalovým románem Červený a černý jsem se setkal během školní výuky v rámci povinné četby a nebyl to nudně strávený čas. S touto filmovou adaptací literárního díla mohu být spokojen díky představiteli hlavní role, který jednoduše a velkolepě zároveň dokázal přiblížit tuto postavu divákům zřetelněji a zvráceněji v celé její kráse i hrůzostrašnosti. Hlavní postavou je mladík Julien Sorel (skvělý Gérard Philipe), muž prostého původu s jasným záměrem, který míří na vrchol k bezstarostnému životu. Urozenou a bohatou vrstvou pohrdá a nenávidí jí, a přesto se každým svým skutkem pokouší do ní nastálo nakročit. Zakořeněná nenávist má své falešné ideály a modly, přesto je hnacím motorem obyčejná závist a zapšklost. Tato vnitřní rozpolcenost zanechává na hlavní postavě trvalé následky a jeho činy se stávají bezohlednějšími, zvrácenějšími, pokrytečtějšími i pomstychtivějšími. Závist žene na vrchol, závist žene k pokořování urozenějších, závist stravuje svého nositele chtíčem a marností, závist se mění ve strach, závist se mění ve zločin, závist je destruktivní pro svého nositele i jeho okolí. První hlavní ženskou postavou je starostova manželka a paní de Rénal (šarmantní Danielle Darrieux), která uvěří všem těm sladkým slibům a podléhá tomu lákavému svádění, aby věřila v lásku a prožívala očistec pokoření a znesvěcení. Zůstává pouze hořkost, samota a stud. Druhou ženskou hlavní postavou je markýzova dcera Mathilde de La Mole (půvabná Antonella Lualdi), která podléhá rafinovaně lstivému vábení bezcharakterní lidské zrůdy, která štve a rdousí a zanechává za sebou zkázu, bolest a zatracení. Z dalších rolí: Mathildin otec, otevřený, důvěřivý i tvrdý markýz de la Mole (Jean Mercure), zneuctěný liberální starosta pan de Rénal (Jean Martinelli), Juliánův rozčarovaný duchovní rádce a učitel abbé Pirard (Antoine Balpêtré), Rénalova odmítnutá mladá služka Elisa (půvabná Anna-Maria Sandri), další znechucený Juliánův duchovní pomocník a vedoucí abbé Chélan (André Brunot), vstřícný Mathildin bratr Norbert de La Mole (Mirko Ellis), či prostý, hrdý a čestný Juliánův otec (Alexandre Rignault). Na ambiciózních cílech jednotlivců není nic špatného, pokud nezanechávají po sobě pouze zhoubnou destrukci. Závist a zášť nejsou dobrými průvodci životem, svádí ze správné cesty a vedou krvavou cestou do záhuby a věčného utrpení. Talent je nespornou výhodou v životě, ale musí se používat tím správným způsobem. A Gérard Philipe exceluje. (17.08.2016)

Nemůžu si pomoci, ale Rossellini (též adaptace Stendhala Vanina Vanini) a Visconti (Vášeň, Gepard) pojali romantickou epochu mnohem romantičtěji v duchu své doby. Z filmu tak zůstává pouze výkon Gerardův, vše ostatní je hodně popisná filmařina bez duše, ale i bez humoru Clairova (Velké manévry ) a Ophülsova (Rej). (19.12.2011)