Krajina v mlze

Malování dlouhých statických obrazů a trýznění diváka moc ráda, ale rozhodně nerada neumětelský citový vydírání, který tak STRAŠNĚ bije do očí (ne, Franto, tady je to to první - ale jinak souhlas :) ). Někdo na tý tenký hranici balancovat umí a někdo ne - a sem rve režisér symboly a hluboký plky tak strašně nesuverénním způsobem, až se teď úplně děsim kouknout na něco dalšího od něj (přestože se už pár let těšim na Věčnost a den) - tak "moc" bylo tohle špatný. A to jsem k filmu přistoupila s rukama dokořán - silou vůle jsem je tak držela až do detailního záběru na plačícího chlapce nad umírajícím koněm - pak už jsem vyprskla smíchy, dala je za hlavu a překřtila film na Epochální výlet dvou narušených broučků, kteří neznají chodník, do Němec. (2,5* - je tam všechno a přitom nic) (08.04.2012)

Moj prvy film od rezisera Angela Angelopoulosa. Miestami mi to pripominalo - najma dlzkou zabeorov a kvalitnou kamerou - Tarkovskeho, obcas ale i Bressona. Konkretne tu vo filme deti uverili matkinym kecom ze otec usiel do ineho statu, preto sa vydali na cestu nehostinnou krajinou aby nasli otca - az na konci pochopili o co vlastne slo. Prezili pritom mnoho zazitkov, stretli roznych ludi. Ako som si stihol zistit, typickymi temami rezisera Angelopoulosa su hladanie lepsej buducnosti, caste pocity zufalstva, najma ked toto zufalstvo prameni z pocitov nemoznosti najst lepsiu buducnost. Reziser casto a rad maluje staticke obrazy a svojou nedejovostou tryzni dejachtivych divakov /fakt by to nemal pozerat verbal/. Ja osobne mam rad ked sa kamera sustredi namiesto hercov na moria, opustene bane, cesty, rieky ... nakladne auta, rypadla. Pamatam si jednu krasnu scenu z filmu ked na poloplne namestie usilovne snezi - mam rad ked reziser so svojou kamerou pozera, ako sa snehove vlocky roztapaju na dlazbe, ale snezi usilovne dalej. Pripominalo mi to Tarkovskeho Nostalgiu.Uplne happy by som bol, keby reziser Angelopoulos natocil scenu, ako vrtulnik kruzi nad obilnymi poliami, ako sa toto obilie vlni v dosledku rozvireneho vzduchu. Jedna z najlepsich existencialnych road movies : 100 % (22.08.2020)

Tady jsou scény, které vás nemusí vůbec rozhodit, a pak najednou přijde jedna, která vás odrovná a vy si uvědomíte, jak je tenhle svět krásný, anebo ještě spíše, jak je hnusný. Jsou tady scény, které odkazují na jeho krásu, ale právě ten hnus je tak nějak víc cítit, je silnější a někdy dovede to krásné překrýt. Snad ne nadobro. (04.02.2016)

Přestože mi přišlo, že ten film nemá dvě ale asi čtyři hodiny, přestože některé scény byly asi třikrát delší, než je únosné, přestože něco na mě působilo jako čirý lartpourlartismus, přes to všechno mě něco nutí dát plné hodnocení, protože cítím, že mě ten film jaksi převyšuje, musím o něm pořád přemýšlet a nějak se s ním vyrovnat. Pár scén je vyloženě geniálních, navíc celkový autorský rukopis je jedinečný, malým příkladem budiž jen scéna, kdy do hospody vejde slepice a celé osazenstvo ji bez hnutí pozoruje, načež ji někdo chytí a hosté se dají znovu do pohybu a hlasitého hovoru. Pro pozorného a trpělivého diváka je tu podobně poeticky absurdních situací celá řada, až mi to občas připomnělo Kusturicu (ale jo, toho Tarkovského taky...). A v neposlední řadě - oba dětští herci jsou skvělí! Zajímalo by mě kde jen Angelopoulos sehnal dvě děti, co dokážou i několik minut stát bez pohnutí? (20.03.2012)

Dokonalá hudba! Smutné, tragické, ale moc pěkné! Ten záběr s důlním rypadlem je téměř epický! A pěkný je i ten s rukou odnášenou z moře helikoptérou s pozadím Bílé věže v Soluni. Dějově se skoro nic neděje, ale na to se dá zvyknout. Vypráví se kamerou, zvuky, hudbou. U scény natáčené za náklaďákem pomalejší diváky zamrazí (ty důvtipné to napadne ještě než se otevřou boční dveře), a pak pomalu sledujete jestli se pod plachtou objeví nebo co bude. Hlavní dospělá postava, budoucí rekrut Orestis (Stratos Tzortzoglou) je typologicky podobný Janu Potměšilovi před nehodou. Jermánia tu zní všude, a pro mě jako trénink řečtiny docela jednoduchý film (dialogy jsou tu krátké a hodně slov už znám). (15.08.2020)